Myšlenky na Milana Rychlého se jí pořád vracely. Helena Urbanová řekla „vážní lidé“. Jenže co si pod tím měla představit? Komu mohl Milan dlužit a kvůli čemu? A proč, ze všeho nejvíc, tchyně ani jednou nevyslovila konkrétní částku?
Lucie Moravecová vytáhla z kabelky zápisník. Papírový nosila pořád, ze starého zvyku, i když většinu věcí už dávno řešila v telefonu. Otevřela ho na čisté stránce a začala psát. Nešlo o plán, spíš o jednotlivé otázky, které se jí honily hlavou. Jednu za druhou. Někdy právě takhle dokázala zahlédnout souvislosti, které se jinak ztrácely.
Kdo vlastně Milan Rychlý je?
Proč začali chtít peníze zrovna před osmi měsíci?
Co se stalo v srpnu?
U poslední otázky se zarazila. Srpen. V tu dobu je Helena Urbanová po dlouhé době pozvala s Tomášem Kolářem na chatu. Tvrdila, že jen tak, na grilování. Milan tam byl mimořádně veselý, pořád žertoval, skoro až přehnaně. Potom se s Tomášem na delší dobu ztratili stranou a Tomáš se vrátil jaksi nepřítomný, roztržitý.
Tehdy tomu Lucie nevěnovala pozornost.
Teď už ano.
Dopila kávu, zaklapla zápisník a podívala se na hodinky. Do telefonátu s Petrou Kratochvílovou zbývaly čtyři hodiny. Za tu dobu musela přijít na to, odkud se do toho pustit. Protože její instinkt — a ten ji zrazoval jen výjimečně — jí napovídal, že záležitost kolem Milanova dluhu není u konce. Spíš naopak. A to, co se ještě objeví, se jí ani Tomášovi líbit nebude.
Petra zavolala přesně v sedm. Dochvilnost patřila k vlastnostem, kterých si na ní Lucie vážila nejvíc.
„Tak povídej,“ řekla sestra bez jakéhokoli úvodu.
Lucie jí vylíčila všechno. Převody peněz, Milana, slova o „vážných lidech“, srpen i onu návštěvu na chatě. Petra mlčela a nepřerušovala ji. Teprve když Lucie domluvila, zeptala se:
„Znáš jeho příjmení? Myslím Milana.“
„Rychlý. Milan Rychlý.“
Na druhém konci se rozhostilo krátké ticho.
„Počkej,“ ozvala se potom Petra. „Dej mi jeden den. Zatím nic nedělej. Neposílej žádné peníze, nevyvolávej hádky, prostě se drž stranou a čekej.“
Lucie souhlasila. I když právě čekání pro ni bylo v tu chvíli nejtěžší.
Další ráno ji probudil telefonát od Heleny Urbanové. Tentokrát volala přímo jí. Tchynin hlas zněl jinak než obvykle. Nebyl pevný ani kovově sebejistý. Spíš prosil. Už to samo o sobě bylo podivné a Lucii to zneklidnilo.
„Lucie, my tu pomoc opravdu potřebujeme. Vím, že vám dlužíme. Vrátím všechno, přísahám. Jenže teď je situace hrozně složitá.“
„Heleno,“ odpověděla Lucie klidně, „mluvit s vámi budu. Ale nejdřív musím pochopit, co se děje. Opravdu pochopit. Ne obecně, ne že je to složité. Potřebuji vědět konkrétně, komu Milan dluží, kolik a za co.“
Nastalo dlouhé mlčení.
„Tohle se nedá probírat po telefonu,“ řekla nakonec Helena Urbanová.
„Dobře. Tak se sejdeme.“
Domluvily se na pozítří, v kavárně kousek od Helenina domu. Neutrální místo. Lucie schválně nenavrhla, že přijede k nim. U sebe doma se Helena Urbanová vždycky cítila jako ta, kdo drží situaci v rukou. A to teď Lucie nepotřebovala.
Petra se ozvala druhý den v poledne. Lucie vyšla z kanceláře ven, postavila se ke zdi domu a přimhouřila oči proti ostrému slunci.
„Něco jsem našla,“ řekla sestra. „Ten tvůj Milan Rychlý byl před dvěma lety spoluzakladatelem menší firmy. Údajně obchodovali s vybavením. Firma byla loni zrušená, ale předtím přes ni protekly dost vysoké částky. Jeden z Milanových společníků je teď vyšetřovaný.“
Lucii jako by někdo nalil do hrudi ledovou vodu.
„A Milan?“
„Zatím ne. Aspoň oficiálně ne. Ale v papírech figuruje. A podle toho, co jsem dohledala, ti ‚vážní lidé‘ nejspíš nejsou žádní gangsteři, Lucie. Jsou to konkrétní podnikatelé, kterým zůstal dlužit na základě smluv. Částka vychází zhruba na půl milionu korun.“
Půl milionu.
Lucie se opřela zády o zeď. Nad hlavou jí přeletěl holub, dosedl na římsu protějšího domu a zadíval se na ni s naprosto lhostejným výrazem.
„Takže,“ pronesla pomalu, „těch našich pětatřicet tisíc byla jen snaha něčím zalepit díru.“
„Nejspíš ano. A budou chtít další. Dokud jim budeš dávat, budou se vracet.“
Na schůzku s Helenou Urbanovou jela Lucie sama. Tomáš chtěl jít s ní, ale poprosila ho, aby zůstal doma. Ne proto, že by mu nevěřila. Věděla však, co s ním blízkost matky dělá. Byl najednou měkčí, zranitelnější, snáz ustoupil. A teď bylo potřeba jediné: jasnost.
Kavárna působila příjemně. Kulaté stolky, na stěnách staré plakáty, tlumené světlo. Helena Urbanová už seděla uvnitř, když Lucie vešla. Rovná záda, pečlivě upravené vlasy, béžové sako — všechno na ní bylo jako vždy bezchybné. Jen pod očima měla stín, který u ní Lucie dosud nikdy neviděla.
Objednaly si čaj. Několik minut se bavily o ničem. O počasí, o Tomášovi, o práci. Pak Helena odložila šálek, zvedla oči a podívala se Lucii přímo do tváře.
„Máš pravdu,“ řekla tiše. „Měla jsem ti to vysvětlit dřív.“