Kufr už čekal u dveří, zatímco na sporáku ještě tiše pobublával boršč. A k němu česnekové houstičky. Přesně takové, jaké měl rád.
Lucie Navrátilová si utírala úplně suché ruce do utěrky, spíš ze zvyku než proto, že by bylo co osušit. Dívala se na jeho důvěrně známý zátylek, na znaménko za uchem, které kdysi líbala snad tisíckrát. A přesto jí připadal jako cizí člověk.
„Jedeš na služební cestu?“
„Ne, Lucko. Odcházím.“
To slovo zůstalo viset v kuchyni jako štiplavý pach spáleniny.
„Kam?“
„Za jinou.“
Utěrka jí vyklouzla z prstů.
„Romane…“
„Lucko, prosím tě, nedělej scény. Oba víme, že mezi námi je už dávno konec. Jenom já jsem se k tomu odhodlal a ty ne.“
„Konec?“ Zasmála se, ale znělo to cize, nervózně a skoro děsivě. „Zítra máme výročí. Osmnáct let.“
„Právě. Osmnáct let pořád stejného boršče.“
Bylo to, jako by ji udeřil přímo pod žebra. Nemohla se nadechnout.
„Kvůli tobě jsem nechala doktorát. Mohla jsem být…“
„Nemohla jsi být nic.“ Usmál se tím shovívavým úsměvem, jakým se člověk dívá na někoho, koho lituje. „Restaurátorka? Kdo dneska stojí o ikony, prach a staré desky? Já jsem ti dal život. Byt, auto, každý rok moře.“
„Ty jsi mi dal…?“
„A kdo jiný? Dobře. Byt je psaný na mě, ale nejsem bestie. Měsíc, dva tu ještě zůstaň. Pak to nějak vyřešíme.“
Držela se opěradla židle tak pevně, až jí zbělely prsty.
„Kdo je to?“
„Na tom přece nesejde.“
„Kdo?“
Roman Urban se podíval na hodinky.
„Viktorie Malýová. Je jí dvaatřicet. Je živá, Lucko. Chápeš? Chodí do divadla, jezdí na lyže, směje se. Ty ses už dávno změnila v hospodyni. Jen sis toho nevšimla.“
Lucie mlčela. V krku měla tvrdý uzel.
Roman popadl kufr. U dveří se ještě otočil a v očích se mu mihlo cosi zvláštního. Nebyla to lítost. Spíš podráždění. Jako u člověka, který odkládá starého psa do útulku a vadí mu, že se na něj ještě dívá.
„Neboj se. Osmatřicet není konec světa. Užij si svobodu, Lucko. Zasloužíš si ji.“
Dveře zaklaply.
Boršč na plotně mezitím dál chladl.
První týden neplakala. Jen chodila bytem, jako by procházela expozicí cizího života. Jeho košile. Jeho kartáček na zuby. Hrnek na stole, ve kterém zůstalo nedopité pití.
Osmý den zavolala Vendula Horáková.
„Lucko, žiješ?“
A tehdy se to protrhlo. Vzlykala do telefonu tak hlasitě, že sousedka zespodu vyšla nahoru a zeptala se, jestli se něco nestalo.
„Vendulo… je mi osmatřicet. Jsem nula. Osmnáct let jsem vařila boršč a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy držela v ruce štětec…“
„A co si pamatuješ?“
„Co?“
„Víš ještě, proč ses vůbec dala na restaurování?“
Lucie ztuhla. Najednou před sebou viděla sál Národní galerie, sebe v devatenácti letech, jak stojí před obrazem a pláče. Protože lidé dokázali něco takového vytvořit. A jiní to dokázali zachránit.
„Pamatuju.“
„Tak jdi do komory a vytáhni svoje barvy. Vím, že je tam máš. Před pěti lety jsem je viděla.“
Barvy našla v krabici od bot pod starými závěsy. Zaschlé, polovina beznadějně. Štětce ale přežily. Jemné, kuní, kdysi koupené ze stipendia, za cenu vynechaných obědů.
Lucie si sedla na podlahu v komoře a rozplakala se znovu. Tentokrát jinak. Tiše.
Druhý den ráno se přihlásila do placených kurzů při umělecké škole. Zaplatila posledními penězi odloženými na dovolenou, která už teď neměla smysl.
Pak zašla ke kadeřnici. Nechala si ustřihnout cop, na který jí Roman dvacet let zakazoval sahat. Ze zrcadla se na ni dívala neznámá žena. S ostrými lícními kostmi a živýma, rozzlobenýma očima.
„Tak ahoj,“ zašeptala. „Dlouho jsme se neviděly.“
Následovaly tři měsíce studia. Muzea, zápisky, přednášky. V noci kreslila — nejdřív nejistě, potom stále pevněji. Ruce si vzpomínaly. Ruce nezapomněly.
V únoru se ozvala Vendula.
„Lucko, mám tu něco. Pamatuješ si na Ladislava Mladého, s kterým pracuje Michal Martinec? Zemřela mu babička a po ní zůstal dům na Jihlavsku. Starý. A uvnitř ikony, celá police. Chtěl je vyhodit…“
„To nesmí!“ Lucie vyskočila. „Ať se jich ani nedotkne!“
„Právě proto volám. Nezajela by ses podívat? Zaplatí ti.“
„Přijedu. Zítra.“
Ikony byly v hrozném stavu. Osm kusů, zčernalých, s odlupujícím se podkladem a popraskaným povrchem. Lucie se nad nimi sklonila a srdce jí začalo bušit tak silně, až ho slyšela v uších.
„Pane Mladý,“ řekla zastřeně, „tuhle bych potřebovala prohlédnout pod lampou, ale skoro jistě… Sedmnácté století. Severní škola. Velmi cenná věc.“
Nedůvěřivě povytáhl obočí.
„Kolik má cenu?“
„Kolik bude stát restaurování, to teď přesně neřeknu. Ale po opravě se může prodat za hodně.“
„A vy ji dokážete dát dohromady?“
Lucie se zadívala na staré desky, na tváře světců sotva viditelné pod sazemi. V tu chvíli pochopila, že tohle je příležitost. Možná jediná.
„Dokážu.“
Práce jí zabrala půl roku. Pronajala si maličkou dílnu na okraji města, protože pach rozpouštědel se v bytě nedal vydržet. Živila se chlebem s máslem. Zhubla dvanáct kilo. Dvakrát ji přemohlo zoufalství.