Jednou se jí to stalo ve chvíli, kdy málem celou práci nenávratně pokazila. Ve čtyři ráno vytočila číslo své bývalé profesorky. Ta dobrá duše neváhala, za hodinu stála ve dveřích i s termoskou v ruce.
A pak před nimi ležela první ikona. Očištěná od nánosů času. Probuzená. Zářivá.
Ladislav Mladý mlčel tak dlouho, až se Lucii stáhl žaludek.
„Lucie… tohle je zázrak.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To není zázrak. To je práce.“
Zaplatil jí dvojnásobek domluvené částky. Za týden se ozval jeho známý. Po něm známý toho známého. A brzy nato galerista z Prečistenky.
Ústní doporučení je nejrychlejší reklama na světě.
Uběhl rok. A po něm další.
Lucie Navrátilová už bydlela jinde. Pořád v pronájmu, ale tentokrát v bytě, který skutečně cítila jako svůj. Měl vysoké stropy a okna, jimiž ráno proudilo světlo. Dílnu si zařídila u Čistých rybníků a zakázky měla rozepsané na půl roku dopředu. Pracovala pro dva kláštery a také pro soukromou sbírku známého podnikatele, jehož příjmení vyslovovaly ekonomické noviny téměř s posvátnou úctou.
Jmenoval se Radovan Doležal.
Do ateliéru jezdil osobně. Nikdy neposílal kurýry ani asistenty. Posadil se na židli u okna a tiše sledoval, jak pracuje. Někdy přivezl kávu. Jindy nepřinesl nic, jen svůj klid.
„Jste zvláštní zákazník, Radovane Doležale.“
„Já jsem zvláštní člověk. Vadí vám, když tu chvíli posedím?“
„Nevadí.“
Bylo mu pětačtyřicet. Vdovec. Měl bystré, unavené oči a ruce pianisty, přestože nehrál na klavír, nýbrž na trhu fúzí a akvizic.
Mezi nimi nebylo nic. Zatím. Lucie se ale čas od času přistihla, že vyhlíží jeho auto a čeká, kdy se objeví ve dveřích.
Ten večer se jí nikam nechtělo.
Jenže Vendula Horáková nepřipustila námitky. Galerie na Petrovce slavila výročí, měla tam být celá olomoucká společenská smetánka, a Lucie si nemohla dovolit zůstat doma. Byli tam přece její zákazníci. A vůbec, už prý bylo načase, aby přestala sedět ve své poustevnické cele.
Lucie si oblékla černé šaty. Jednoduché, strohé a krásné. Byly to první šaty od opravdu dobrého návrháře, které si v životě koupila, teprve před měsícem. Do uší si vzala perlové náušnice, dárek od vděčného klienta. A nazula podpatky, na něž si její nohy mezitím stihly odvyknout.
Radovan Doležal pro ni přijel sám, bez řidiče.
Když ji uviděl, na okamžik se zarazil.
„Dnes večer…“
„Co?“
„Záříte.“
Lucie se rozesmála. Upřímně, bez obrany. Poprvé po velmi dlouhé době.
Sál hučel rozhovory a ve sklenkách šumělo šampaňské. Lucie se zastavila u Korovinova obrazu a předstírala, že ho soustředěně pozoruje. Ve skutečnosti si jen potřebovala oddechnout.
„Lucie?..“
Otočila se.
Před ní stál Roman Urban.
Zestárl. Zešedl. Pod očima měl váčky a v ruce držel sklenku, která se mu sotva znatelně třásla. Vedle něj visela mladá žena, štíhlá, s nespokojeně staženými rty. Držela se jeho lokte jako věšáku a protivně protahovala:
„Románku, pojď už, tady je nuda…“
„Počkej, Viktorie.“
Díval se na Lucii a jako by ji nedokázal zařadit.
„Ty? To jsi vážně ty?“
„Ahoj, Romane.“
„Ty ses… úplně změnila.“
„Čas se nezastavil.“
Viktorie Malýová ho zatahala za rukáv.
„Kdo to je?“
„To je… moje bývalá žena.“
Viktorie přejela Lucii rychlým ženským pohledem. Od bot až po náušnice. Tvář se jí nepatrně protáhla.
„Těší mě. Budu u baru.“
Odešla a podpatky ostře zaklapaly o podlahu.
Zůstali spolu sami. Uprostřed davu, mezi lidmi, a přesto sami.
„Co ty tady vlastně děláš?“
„Pracuju. Jsem restaurátorka. Mám tu klienty.“
„Restaurátorka?“ zamrkal. „Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
„Lucie…“ přistoupil blíž. Táhl z něj koňak. „Musím ti něco říct. Byl jsem idiot.“
Neodpověděla.
„Ta Viktorie je katastrofa. Prázdná. Neumí si ani usmažit vajíčka. Pořád jen kluby, dovolené, restaurace. Jsem z toho unavený, Lucie.“
„To si umím představit.“
„Rozvádím se. Už jsem to podal.“ Popadl ji za ruku. „Zkusme to znovu. Vždyť jsi mě milovala. Vždycky jsi mě milovala.“
Lucie se podívala na jeho prsty. Byly cizí. Kdysi nejbližší na světě. Teď už jen cizí.
Opatrně, bez prudkosti, se mu vysmekla.
„Romane, pamatuješ si, co jsi mi řekl na rozloučenou?“
Zamračil se, jak se snažil vzpomenout.
„Řekl jsi: užij si svobodu.“
„Lucie, já jsem to tak nemyslel…“
„Počkej. Chci ti poděkovat. A nemyslím to ironicky.“
Nechápavě na ni hleděl.
„Ty jsi mi tu svobodu opravdu dal. Jen jsem ji dlouho nedokázala rozbalit. Byla jako dárek, kterého se člověk bojí dotknout. A pak jsem ho otevřela. Uvnitř jsem našla sama sebe. Tu ženu, kterou jsem před osmnácti lety zahrabala někam hluboko.“
„Lucie…“
„Takže děkuju. Ale ne. Nevrátím se.“
„Proč? Mám byt, peníze, můžu tě zabezpečit…“
„Romane. Já se o sebe starám sama. Už dávno.“
V tu chvíli k nim přistoupil Radovan Doležal. Klidný, tichý, se dvěma sklenkami v rukou.
„Lucie, jste připravená? Sběratel z Pardubic čeká, až vás pozná.“
„Ano, Radovane Doležale. Samozřejmě.“
Nabídl jí rámě. Přijala ho.
Roman zůstal stát a díval se za nimi. Na její narovnaná záda. Na muže v drahém obleku, který se k ní skláněl s naprostou úctou.
U baru Viktorie cosi vyčítavě říkala, ale on ji nevnímal.
U dveří se Lucie na okamžik otočila. Ne vítězoslavně. Jen zvedla ruku na pozdrav, jako člověk mává známému, s nímž se rozešel už dávno a bez zášti.