Sběratel se ukázal jako prošedivělý, těžkopádnější muž s nečekaně dětsky modrýma očima. Přemysl Pospíšil. Ruku jí políbil po staru, s lehkou úklonou, a když ji oslovoval „milostivá paní“, nebylo v tom ani zrnko posměchu.
„Radovan Doležal mi o vás vyprávěl skoro neuvěřitelné věci. Přiznám se, že jsem pochyboval. Teď vidím, že nepřeháněl.“
„Moje práce jste ale ještě neviděl,“ namítla Lucie.
„Ale viděl. Před třemi měsíci. Bohorodička Něžnosti, osmnácté století. Vzpomínáte?“
Lucie si vzpomínala velmi dobře. Strávila nad ní půl roku.
„Tu jste koupil vy?“
„Ano. A rád bych vás požádal o další věc. Jde o záležitost poněkud citlivou. Mohli bychom si promluvit stranou?“
Přesunuli se k oknu. Radovan Doležal zůstal u sloupu, nenápadně stranou, ale přesto dost blízko. Lucie ho vnímala za zády a z toho zvláštního vědomí se jí rozlévalo po těle tiché teplo.
Koutkem oka zahlédla, že Roman pořád stojí u Korovinova obrazu. Sám. Viktorie už zřejmě odešla, nejspíš po hlučné scéně. Díval se směrem k nim, ale Lucie se už neotočila.
„Mám ikonu,“ řekl tiše Přemysl Pospíšil. „Hradeckou. Šestnácté století. Potíž je v tom, že její původ není úplně průzračný.“
Lucie okamžitě zpozorněla.
„Krádež?“
„Ne, ne, proboha. Nic takového. Ve dvacátých letech byla vyvezena. Pak Paříž, New York. Před dvěma roky jsem ji koupil na aukci, všechno legálně. Jenže ji chci vrátit domů. A v její skutečné podobě. V devatenáctém století ji velmi hrubě přemalovali. Jsem přesvědčený, že pod těmi nánosy leží mistrovské dílo.“
„Proč vám na tom tolik záleží?“
Přemysl Pospíšil se na chvíli odmlčel.
„Moje babička pocházela z Hradce Králové. V roce čtyřiadvacet odešli. Její otec byl kněz. V sedmatřicátém ho zastřelili. Tu ikonu hledám čtyřicet let. A teď jsem ji konečně našel.“
Lucii zaštípaly oči.
„Vezmu to.“
Práce na hradecké ikoně měla začít až za měsíc, po všech dokumentačních a právních schváleních. Do té doby se život zase rozběhl svým obyčejným tempem.
V pondělí ráno Lucie dorazila do ateliéru a našla pod dveřmi obálku. Bez známky. Uvnitř byl lístek psaný známým, trochu roztřeseným rukopisem.
„Lucie, musíme si promluvit. Ne po telefonu. Ve středu v sedm budu u tvého ateliéru, v kavárně na rohu. Jestli nepřijdeš, pochopím to. Ale moc tě prosím. R.“
Dlouho seděla a hleděla na ten papír. Zmačkala ho. Pak ho zase narovnala. A znovu sevřela v dlani.
Ve středu v sedm přišla.
Sama přesně nevěděla proč. Možná potřebovala udělat za tím vším tečku. Ne tu elegantní, tichou tečku z galerie, ale opravdovou. Všední. Konečnou.
Roman Urban seděl u stolku v rohu. Před ním stál šálek čaje, nedotčený. Jakmile ji uviděl, neohrabaně vstal.
„Děkuju, že jsi dorazila.“
„Mám dvacet minut.“
„Budu stručný.“ Sevřel šálek oběma rukama. „Lucie, bez Viktorie, bez lidí kolem… Tam v galerii jsem to řekl špatně. Vlastně ne špatně. Úplně jinak, než jsem měl.“
„A jak jsi to měl říct?“
Zvedl k ní oči. A Lucie v nich náhle uviděla skutečný strach. Ten druh strachu, který přichází, když člověk pochopí, že něco zničil nenávratně.
„Podělal jsem to tak, že to dodnes neumím napravit.“
„Ano.“
„Co ano?“
„Ano, podělal.“ Řekla to klidně, bez hněvu. Jen jako prostý fakt. „Proč jsi mě zavolal?“
Chvíli mlčel. Potom vytáhl z kapsy ošoupanou sametovou krabičku. Lucie ji poznala okamžitě.
„Prsten po tvojí babičce,“ pronesla tiše.
„Pamatuješ si ho?“
„Pamatuju.“
Byl to prsten jeho babičky s drobným smaragdem. Před osmnácti lety ho Roman dal Lucii při zásnubách. O několik let později si ho vyžádal zpátky, prý „do úschovy“, pro budoucí děti. Děti nikdy nepřišly. Prsten zůstal u něj.
„Chci ti ho vrátit. Patří tobě. Oprávněně.“
„Romane…“
„Jen si ho vezmi. Není to žádná nabídka. V galerii jsem všechno pochopil. Viděl jsem tě s tím Doležalem…“ Hlas se mu zlomil. „Miluješ ho?“
Lucie neodpověděla hned. Poctivě se sama sebe zeptala.
„Zatím nevím. Ale mohla bych. Pokud tomu čas dovolí.“
Roman těžce přikývl.
„To jsem rád. Vážně. Je to slušný chlap. Zjišťoval jsem si to.“
„Ty sis ho prověřoval?“
„A co jsem měl dělat? Osmnáct let jsem byl tvůj manžel. Nějaké právo na to snad mám.“
Lucie se na něj dívala a poprvé možná za celý svůj život v něm neviděla pána domu, ne viníka, ne člověka, který ji zradil. Jen unaveného muže ve věku, kdy už se prohry špatně maskují. Muže, který prohrál nejdůležitější partii svého života a konečně to ví.
A najednou ji to nebolelo. Bylo jí ho jen lidsky líto.
„Romane. Ten prsten si nevezmu. Dej ho… nevím. Třeba neteři. Aleně Zelenýové přece dorůstá dcera. Nebo ho daruj kostelu.“
„Lucie…“
„Řeknu ti už jen jednu věc. A tím skončíme. Dobře?“
„Dobře.“
„Děkuju ti, že jsi odešel.“
Zíral na ni, jako by nerozuměl.
„Kdybys neodešel, vařila bych polévky a omáčky až do šedesáti. Nenáviděla bych tě potichu, skrytě, možná bych si to ani sama nepřiznala. A nenáviděla bych i sebe. Teď už ne. Ani tebe, ani sebe. A to je vzácná věc.“