Roman neřekl ani slovo. Po tváři se mu pomalu sunula slza, těžká a osamělá. Nechal ji stéct, ani se nepokusil ji setřít.
„Buď zdráv,“ pronesla tiše Lucie Navrátilová. „A dávej na sebe pozor.“
Zvedla se, oblékla si kabát. U dveří se ještě jednou otočila. Seděl pořád na stejném místě, hlavu skloněnou, a ramena se mu drobně chvěla.
Vyšla ven. Do obličeje ji udeřil ostrý vítr, studený, s vůní spadaného listí a slabým závanem kouře.
Kráčela alejí a po tvářích jí tekly slzy. Neplakala nahlas, žádné vzlyky, žádné lámání hlasu. Nebyl to pláč ze zoufalství. Ani z vítězství. Jen se v ní uzavřela jedna dlouhá, bolestná kapitola. Bez zatržených okrajů, bez háčků, za které by se minulost mohla znovu zachytit. Pustila ji.
A přece někde úplně hluboko zůstával drobný neklid. Jako tříseň pod kůží. Nebyla to ani lítost. Spíš pochybnost. Co když to bylo špatně? Co když osmnáct let není možné jen tak odložit? Co když by další šance byla správná?
Došla až ke vstupu do metra. Zastavila se. Snad deset vteřin jen stála a dívala se před sebe.
Pak jí to došlo. Ne. Nebylo to zbytečné.
A sestoupila po eskalátoru dolů.
Hradecká ikona se ukázala být mnohem složitější, než čekala. Pod svrchní malbou se skrývaly tři vrstvy přemaleb. Ta nejspodnější skutečně pocházela ze šestnáctého století, přesně jak tvrdil Přemysl Pospíšil. Mezi ní a povrchem však ležely ještě dvě další: jedna z osmnáctého století a druhá z konce devatenáctého. Každá se musela snímat nepatrně, po milimetrech, s trpělivostí, která se nedala uspěchat.
Pracovala na ní téměř celý rok.
A za ten rok se změnilo mnohé.
Radovan Doležal ji požádal o ruku v dubnu. Ne v drahé restauraci, ne s krabičkou od klenotníka. Na to byl příliš rozumný a příliš ji znal. Seděli u ní v malé kuchyni a pili čaj.
„Lucie,“ řekl najednou. „Co kdybychom se vzali?“
„Takhle jednoduše?“
„A proč to dělat složité? Ani jednomu z nás už není dvacet. Víme, co chceme.“
„A co chcete vy, Radovane?“
„Vás. Na celý zbytek života. Jestli ještě nejste připravená, počkám. Umím čekat.“
„Dejte mi čas do podzimu.“
„Tak tedy do podzimu.“
Neurazil se. Opravdu byl trpělivý.
V květnu jí Vendula Horáková oznámila, že se Roman Urban odstěhoval kousek za Olomouc. Prodal olomoucký byt a pořídil si domek v jedné obci. S Viktorií Malýovou se rozvedl rychle, bez křiku a bez ostudy. Teď se kolem něj prý objevovala nějaká sousedka. Vdova. Klidná žena. Vařila mu polévky.
Když to Lucie slyšela, sama nevěděla proč, ale usmála se. Ať. Jen ať má aspoň trochu klidu.
To nejdůležitější však přišlo v srpnu. Tehdy z hradecké ikony sejmula poslední cizí vrstvu.
A pod ní se vynořila tvář.
Byly dvě hodiny po půlnoci. Lucie stála v ateliéru sama a hleděla do obličeje Spasitele. Byl tichý, přísný, vytvořený rukou neznámého mistra před pěti sty lety. Přežil války, převraty, vyhnanství, cestu přes oceán i aukční síně. A nakonec se vrátil domů. K vnukovi kněze, kterého v sedmatřicátém zastřelili.
Zavolala Přemyslu Pospíšilovi. Probudila ho.
„Pane Pospíšile, promiňte… Už se ukázala.“
Na druhém konci nastalo ticho. Hluboké, úplné. Potom zaslechla, jak starý muž pláče, daleko od ní, ve svém domě v Pardubicích.
„Milostivá paní,“ ozval se nakonec rozechvělým hlasem, „hned jedu. Do rána to nevydržím.“
Dorazil v sedm. Neoholený, v pomačkaném obleku, v ruce krabici bonbonů, tak nepatřičnou a dojemně směšnou, jako by mířil na dětskou besídku.
Vstoupil do dílny, pohlédl na ikonu a klesl na kolena.
Lucie se odvrátila. Nechala ho být samotného. S ní. S babičkou. S pradědem. Se vším tím obrovským, strašným a zároveň světlým příběhem, který se najednou protnul v jednom jediném bodě — v jejím ateliéru u olomouckých sadů.
V září se Lucie vdala.
Svatba byla komorní. Asi dvacet lidí. Vendula s manželem. Bývalá vyučující z umělecké školy. Přemysl Pospíšil, který kvůli tomu přijel z Pardubic. A také několik mnichů z kláštera, pro který restaurátorsky pracovala; seděli plaše stranou a opatrně popíjeli ovocnou šťávu.
Měla jednoduché krémové šaty. Ve vlasech jedinou bílou růži. Závoj si nevzala. Podruhé už to nebylo třeba.
Radovan Doležal jí navlékl snubní prsten z bílého zlata, úzký a hladký, bez jediného kamene. Věděl, že nemá ráda okázalý lesk.
Lucii bylo dvaačtyřicet.
Večer, když se hosté rozešli, seděli spolu na balkoně nového bytu a pili víno. Dlouho mlčeli.
„Radovane,“ řekla nakonec, „teprve teď mi něco došlo.“
„Co?“
„Když Roman odcházel, řekl mi, ať si užiju svobodu. Myslel to posměšně. A nakonec to znělo skoro jako požehnání.“
Radovan vzal její ruku do svých dlaní a políbil ji doprostřed. Neřekl nic. Bylo příjemné být s člověkem, který neměl potřebu na každou větu odpovídat něčím krásným.
Lucie dopila víno a odložila sklenici.
Zítra půjde zase do ateliéru. Čekala tam na ni nová práce — vlastně nic výjimečného. Ikona z devatenáctého století z vesnického kostelíka u Mostu. Malá, prostá, bez archivních záznamů, bez pověsti a slavného původu. Jen ikona, kterou přivezl místní farář autobusem v plátěném vaku.
Lucie na ni myslela s radostí.