— Je mi úplně jedno, že je to tvoje matka, Matěji! Ponížila moje rodiče a já se k ní budu chovat přesně tak, jak si zaslouží. A jestli bude třeba, klidně jí jednu vrazím. Rozuměl jsi?
— Co si o sobě vůbec myslíš? Zbláznila ses? — Matěj Moravec téměř nepromluvil nahlas, jeho hlas sotva přesáhl šepot, jenže sevření jeho prstů, zarytých do Adélina předloktí, působilo výmluvněji než jakýkoli křik. Skoro ji odvlekl z oslněného, hlučného obývacího pokoje, kde se ještě před okamžikem mísily hlasy hostů, do úzké předsíně utopené v pološeru. Tam byl cítit prach ze starých kabátů, obnošené boty a těžká vůně jídla proudící z kuchyně.
Adéla Mlynářová mu prudkým, vzteklým škubnutím vytrhla ruku. Na jemné kůži jí okamžitě vystoupily čtyři červené skvrny, přesné otisky jeho prstů. Ani se toho místa nedotkla. Jen se napřímila, hrdě zvedla bradu a její oči, v šeru chodby skoro černé, se rozhořely suchým, nebezpečným plamenem. Celá její postava byla odpovědí sama o sobě — ledovou, tvrdou a nemilosrdnou.
— Já? Ty se ptáš, co si myslím? — Její hlas zněl hluboce a napjatě, jako struna natažená k prasknutí. — To se mě ptáš ty, Matěji? Ty, který ses celý večer díval, jak tvoje drahocenná maminka, Marie Urbanová, systematicky zadupává moje rodiče do země? Ona nenaznačovala. Ona to říkala nahlas. Vychutnávala si každé slovo, každé zaváhání u stolu, každý pohled, který po jejích poznámkách následoval.
Matěj o krok ustoupil a narazil zády do věšáku, z něhož visel jeho vlastní kabát. Vypadal jako člověk zahnaný do kouta. Tvář mu zbledla a na čele se mu objevily drobné kapky potu. Chtěl ji uklidnit, umlčet, vtlačit celou scénu zpátky do mezí slušnosti a společenské přijatelnosti, jenže narazil na zeď.
— Řekla, že moji rodiče jsou ubozí venkovani z nějaké zapadlé díry, — vyrážela ze sebe Adéla každé slovo zvlášť, tvrdě a přesně, a Matěj se při té vražedné přesnosti stáhl, jako by ho rozbolel zub. — Že nemám vkus, protože jsem si vybrala „tak obyčejné“ svatební šaty. Ptala se, za co se vůbec dostali až do Ostravy a jestli kvůli tomu nemuseli prodat poslední krávu. A ty, Matěji? Co jsi dělal ty?
Přiblížila se k němu o další krok a teď už to byla ona, kdo ho zatlačoval do rohu.
— Seděl jsi. Zíral jsi do talíře. Doléval jsi jí její oblíbené polosladké víno ve chvíli, kdy mého otce nazývala ochlastou a moji mámu hloupou selkou, která neumí dát dohromady ani dvě věty. Usmíval ses, když její kamarádky souhlasně přikyvovaly. Byl jsi v tom s ní, Matěji. Nejenže jsi mlčel. Svou nečinností jsi jí dával za pravdu. Jsi zbabělec.
To poslední slovo ho zasáhlo jako rána přes obličej, možná ještě silněji. Trhl sebou, otevřel ústa, pokusil se protestovat a horečně hledal věty, kterými by znovu převzal kontrolu nad situací.
— Adélo, přestaň. Je to moje matka… Ona je jenom… má složitou povahu. Musíš to pochopit…
— Nemusím chápat vůbec nic, — uťala ho ostře. — Dvě hodiny jsem to snášela. Dvě hodiny jsem poslouchala to ponižování, zatímco ty ses na mě díval jako kamenná socha. Čekala jsem, že se v tobě probudí muž. Manžel, který se zastane cti rodiny své ženy. Jenže v tobě se neprobudilo nic. A tak mi došlo, že je budu muset bránit sama. A přesně to jsem udělala.
V té chvíli se jí znovu vybavil okamžik, kvůli němuž teď stáli v předsíni. Marie Urbanová, zčervenalá vínem i vlastním pocitem důležitosti, postávala u dveří a právě vyprovázela jednoho z hostů. Přes rameno ještě utrousila směrem k Adéle další jedovatou poznámku o nevěstách bez věna. A tehdy se Adéla pohnula. Navenek to mohlo vypadat jako nešikovné zakopnutí, jenže ve skutečnosti narazila ramenem tvrdě a přesně do tváře své tchyně. Ozvalo se krátké, tupé a podivně vlhké plesknutí. Marie zasténala, chytila se za nos a mezi prsty jí okamžitě začala prosakovat hustá, tmavá krev. Náhoda to nebyla. Byla to krátká, promyšlená a krutě přesná rána.
— Ty… ty jsi ji udeřila, — zašeptal Matěj a hleděl na svou ženu s pověrčivou hrůzou, jako by ji viděl poprvé v životě.
— Nastolila jsem spravedlnost, — opravila ho ledově. — A jestli si myslíš, že tím to skončilo, tak se hrozně pleteš.
— Udeřila jsi ji, — zopakoval, tentokrát už ne jako otázku, ale jako prosté konstatování, pronesené s dětskou nechápavostí. Jako by se mu přímo před očima zhroutily fyzikální zákony. V jeho světě, pečlivě vystavěném a úzkostlivě chráněném, se podobné věci stávat nesměly. Manželky nebily tchyně. A pro konflikty v něm platila jiná, tichá pravidla.