Řešily se nenápadným vzdorem, tichým podkopáváním a výmluvným mlčením, nikdy ne otevřeným násilím.
Adélin křivý úsměv působil hrozivěji než jakýkoli výbuch vzteku. Nebylo v něm ani zrníčko lítosti. Jen pohrdání nad tím, jak slepě a dětinsky se její muž dokázal tvářit.
— A co bys mi tedy poradil? — zeptala se tiše. — Měla jsem tam dál stát a poslouchat ji? Čekat, až hostům nabídne, aby si o mě otřeli boty? Nebo až nahlas řekne, že moji rodiče patří někam do komůrky pro služebnictvo?
Znovu k němu přistoupila. Matěj Moravec pod tím tlakem couvl tak nešikovně, až se téměř vtiskl do starého dřevěného věšáku. Ten pod jeho vahou žalostně zavrzal.
— Tvoje matka je dravec, Matěji. Rozumí jen síle. Celý večer mě obcházela a zkoumala, kam se dá udeřit. Hledala slabé místo. A našla ho. V tobě. Pochopila, že mě nikdy neochráníš. A právě to jí rozvázalo ruce.
Matěj otevřel ústa, jako by se chtěl bránit. Možná chtěl znovu začít o úctě ke starším, o trpělivosti, o tom, že rozumnější člověk má ustoupit. Jenže slova se mu zastavila někde hluboko v hrdle. Díval se na manželčinu tvář — tvrdou, odhodlanou, podivně cizí — a náhle mu došlo, že každý jeho argument bude rozdrcen a obrácen v posměch.
Adéla měla pravdu.
Mlčel.
Nechal to dojít tak daleko.
A ona mu teď vystavovala účet.
— Máš jedinou možnost, jak to ještě napravit, — řekla. Její hlas zeslábl, ale tím spíš ztěžkl. Zněl klidně, věcně, skoro jako hlas chirurga těsně před nebezpečným řezem. — Hned teď se vrátíš do obýváku, půjdeš ke své matce a řekneš jí, ať už navždycky zavře ústa. A potom se omluví. Mně. Ne šeptem. Ne někde stranou. Nahlas. Tak, aby ji slyšel každý, kdo ještě neodešel.
Matěj ztuhl.
Myšlenky se mu v hlavě zastavily, jako by někdo vypnul proud.
Přinutit matku… aby se omluvila?
Marii Urbanovou?
Ženu, která za celý život nikoho neprosila o odpuštění, protože omluva pro ni znamenala slabost?
To nebylo jen nemožné. Bylo to nepředstavitelné. Stejně absurdní, jako kdyby měl přikázat slunci, aby se začalo otáčet kolem Země.
— Zbláznila ses… Ona nikdy…
— To je tvoje rozhodnutí, Matěji, — usekla ho Adéla dřív, než stačil větu dokončit. Pohled se mu zavrtal přímo do očí a on měl najednou pocit, že před ní stojí nahý, bezbranný a průhledný. — Buď to uděláš a pokusíme se zachránit aspoň to, co ještě zachránit půjde. Anebo se během dvou minut nepohneš, a pak tam půjdu já. A věř mi, potom už nebude co dávat dohromady. Dokončím to, co jsem začala. A následky mi budou naprosto ukradené.
Zachvěl se.
Ohlédl se k pootevřeným dveřím obýváku. Doléhal odtud tlumený šum rozhovorů, cinkání sklenic a falešný, společensky vycvičený smích. Tam byl jeho známý život. Jeho matka. Jeho svět.
A tady, v úzké chodbě páchnoucí naftalínem a starým dřevem, stála jeho žena a žádala po něm, aby ten svět vyhodil do povětří od samotných základů.
Vůle, kterou si celé roky vypěstoval poslušností vůči matce, ho v té chvíli zradila. Nemohl to udělat. Nejen psychicky. Tělo ho neposlouchalo. Fyzicky nebyl schopen vykročit a splnit to, co po něm Adéla žádala.
— Ty to neuděláš, — zašeptal. Byla to poslední zoufalá naděje, slabá a směšná. — Ona… je to moje máma.
Tehdy Adéla vybuchla.
Klid z ní spadl jako nasazená maska a ven se vyvalil všechen vztek, který se v ní dvě dlouhé hodiny hromadil, dusil a rostl.
— Je mi jedno, že je to tvoje matka, Matěji! Urazila moje rodiče a já se k ní budu chovat přesně tak, jak si zaslouží! Když bude potřeba, udeřím ji znovu! Je ti to jasné?!
— Ale…
— Vyber si! Hned! Buď půjdeš dovnitř a umlčíš ji, nebo to udělám já! A potom je mezi námi konec! Tady a teď!
Ustoupila o krok, aby mu nechala prostor k rozhodnutí.
Matěj však zůstal stát jako přibitý. Díval se na její tvář zkřivenou hněvem, potom ke dveřím do obýváku, a v tu chvíli pochopil, že je ztracený. Nemohl si vybrat manželku, protože by to znamenalo vyhlásit válku vlastní matce. Ale nemohl se postavit ani na stranu matky, protože v Adéliných očích viděl mrazivé, dokonale jasné odhodlání.
Tohle nebyla výhrůžka.
Byl to rozsudek.
A vykonavatelem měl být on.
Dvě minuty, které dostal, se v dusivé chodbě roztáhly do nekonečna. Nebylo to ticho, co je vyplňovalo. Z obýváku pronikaly útržky vět, tlumený smích jednoho z hostů, zacinkání příboru o talíř. Právě ty obyčejné, všední zvuky působily jako nejhlasitější důkaz jeho zrady.
Matěj se nepohnul. Stál opřený o věšák a jeho tvář se proměnila v šedou, mrtvou masku.