Nedíval se na ni. Pohled měl sklopený stranou, zabodnutý kamsi do oprýskané zárubně. V očích mu nebyl ani náznak vzdoru. Jen kapitulace. Jenže se nevzdával Adéle. Podroboval se té síle, která ho v tomhle bytě držela spoutaného po celý život.
Když vypršel čas, Adéla neřekla vůbec nic. Nepřipomněla mu porážku, nezasadila poslední slovní ránu. Prostě se otočila. V jejích pohybech nebyl spěch, hysterie ani okázalé gesto pro efekt. Došla ke vchodovým dveřím, z police vzala kabelku a klíče od auta. Na Matěje se už nepodívala. Nedopřála mu ani poslední pohled na rozloučenou. V jejím světě přestal Matěj Moravec existovat přesně v okamžiku, kdy mu doběhly ty dvě minuty.
Otevřela dveře. Chladný, čistý vzduch ze schodiště jí narazil do tváře a jako by z ní smýval lepkavou atmosféru bytu Marie Urbanové. Překročila práh a za sebou pomalu, téměř neslyšně zavřela těžké dubové dveře. Tlumené cvaknutí drahého zámku znělo jako tečka za jejich společným příběhem. Matěj zůstal stát v předsíni se svou matkou, jejím zlomeným nosem a vlastní zbabělostí.
V autě ji přivítal mráz. Adéla topení hned nepustila. Seděla několik vteřin bez hnutí, prsty pevně sevřené kolem koženého volantu. Dívala se na rozsvícená okna bytu ve třetím patře. Necítila bolest. Ani uraženost. Všechno podobné shořelo už tam, v té úzké chodbě, beze zbytku. Zůstala jen ledová, dokonale průzračná zuřivost a s ní naprostá jasnost. Nastartovala. Rovnoměrné zabručení motoru se stalo jediným zvukem, který narušil její samotu.
Silnice domů byla skoro prázdná. Noční město kolem ní ubíhalo v rozmazaných skvrnách světla: reklamy, pouliční lampy, cizí okna. Řídila jistě. Řadila mechanicky, zastavovala na červenou, znovu se rozjížděla. Stejně mechanicky pracovaly i její myšlenky. Skládaly se do přesného, praktického plánu. Nepřemýšlela o tom, co Matějovi řekne, až se vrátí. Věděla, že už nebude o čem mluvit. Myslela jen na to, co musí odvézt. Doklady. Papíry od auta. Notebook. Oblečení. Dárky od rodičů. Šperkovnici po babičce. Všechno, co patřilo jí už před ním. Všechno, co jí bude patřit i po něm.
Byt ji přijal tichem. Ve vzduchu se stále mísil její parfém s jeho kolínskou. Na stolku ležela kniha, kterou měla rozečtenou. Ve dřezu zůstaly dvě kávové šálky od rána. Ještě před několika hodinami to byl jejich domov. Jejich útočiště. Teď to byla jen místnost plná věcí, z nichž některé si musela vzít s sebou.
Zamířila rovnou do ložnice a rozsvítila. Ostré světlo zaplavilo pokoj bez milosti. Otevřela posuvnou skříň. Na jedné straně visely jeho košile a saka, na druhé její šaty. Jeho věcí se ani nedotkla. Klidně, jednu po druhé, začala sundávat ze ramínek svoje oblečení: šaty, halenky, kalhoty. Pečlivě je skládala na postel. Každý pohyb byl přesný, úsporný, soustředěný, jako by se balila na dlouhou pracovní cestu. Z horní police stáhla velký kufr a začala do něj ukládat pravidelné hromádky. Džíny, svetry, prádlo. Nic navíc. Žádné sentimentální drobnosti. Žádné společné fotografie. Rozebírala jejich společný život na části a odnášela si jen ty, které byly skutečně její.
Když skončila s oblečením, přešla do koupelny. Stejně věcně posbírala krémy, šampony, kartáček na zuby. Jeho holicí strojek i pěna na holení zůstaly ležet na místě, nedotčené, jako by patřily cizímu člověku, s nímž ji nespojovalo vůbec nic.
Nechovala se jako žena, která v panice utíká od manžela. Působila jako někdo, kdo provádí likvidaci majetku. Chladně, účinně, bez citového záchvěvu. Brala si, co bylo její, a jeho nechávala uvnitř světa, který se tak zoufale snažil chránit. Když poslední zámek kufru zapadl s krátkým kovovým cvaknutím, pochopila, že je hotová. Připravená udělat poslední krok.
Matěj už na schodišti zaslechl zvuk jejích vzdalujících se kroků, zatímco sám spěchal nahoru a bral schody po dvou. Srdce mu bušilo až v krku — z běhu, ze strachu i z opožděného pochopení, jak velká katastrofa se právě stala. Uklidnil matku, posadil ji do křesla.