Přitiskl jí na obličej vlhký ručník, vyslechl si další proud kleteb na adresu „té coury“ a teprve v té chvíli mu naplno došlo, že Adéla Mlynářová nežertovala. Nevyhrožovala. Jen vykonala rozsudek, který v sobě už dávno vynesla.
Klíč se v zámku otočil s drsným kovovým zaskřípěním. Matěj Moravec vrazil do bytu tak prudce, jako by uvnitř hořelo. Na prahu však ztuhl. Adéla stála v předsíni. Už měla na sobě kabát, přes rameno přehozenou tašku a vedle nohou dva kufry, tiché a neúprosné svědky jeho porážky. Nepřipravovala se k odchodu. Ona už odešla. Zbývalo jen dostat tělo za dveře.
„Co to děláš?“ vyšlo z něj chraplavě, hlas se mu třásl. „Zbláznila ses? Vrať všechno zpátky…“
Pomalu k němu otočila hlavu. V jejích očích nebyl vztek, ani uražená bolest. Jen klidné, chladné zhodnocení člověka, kterého už neznala. Dívala se na něj jako na cizího muže, jenž uprostřed veřejného místa tropí trapnou scénu.
„Na vracení je pozdě, Matěji. Všechno je přesně tam, kde má být. Moje věci jsou se mnou. Tvoje zůstávají u tebe.“
Udělal krok jejím směrem a natáhl ruku, aby ji chytil za loket, zastavil, zatřásl s ní, přinutil ji znovu vstoupit do role manželky, jak ji znal. Jenže Adéla se téměř neznatelně odsunula stranou a jeho prsty sevřely prázdný vzduch. Ten drobný pohyb řekl víc než jakákoli hádka. Mezi nimi už nezbylo ani právo na dotek.
„Všechno ničíš!“ vyhrkl. „Kvůli čemu? Kvůli pár neuváženým slovům? Kvůli máminu zlomenému nosu? Chceš zahodit tři roky kvůli její povaze?“
Mluvil čím dál hlasitěji, skoro křičel, jako by tím mohl zaplnit prázdnotu, která se v jejich bytě náhle rozevřela. Jenže jeho slova narážela na její ledový klid a rozpadala se bez ozvěny. Adéla počkala, dokud mu nedojde dech. Teprve potom promluvila. Tiše. Každá slabika se do něj přesto zařezávala jako střep skla.
„To nebylo pár slov, Matěji. Bylo to veřejné ponížení. Urážka lidí, kteří mě na světě milují nejvíc. A ty jsi seděl a díval ses. Nejde jen o její povahu. To je její podstata — a ty ji svým mlčením kryješ. A jestli mluvíš o našem životě… myslíš si, že mažu tři roky? Ne. Mažu jen dnešní večer. Protože právě dnes mi došlo, že žádné ‚naše tři roky‘ nikdy neexistovaly. Byl jsi ty, byla jsem já a mezi námi pořád stála tvoje matka. Jen jsem to odmítala vidět.“
Matěj se opřel zády o zeď, jako by mu náhle podklesly nohy. Její logika byla nemilosrdná. Neobviňovala ho z něčeho mlhavého nebo přehnaného. Rozebírala jeho činy s chladnou přesností patologa, který odkrývá pravou příčinu smrti.
„Ale… ona je moje máma,“ vyrazil ze sebe nakonec poslední, nejubožejší a zároveň nejupřímnější obranu. „Já jsem nemohl…“
V tu chvíli se mu Adéla podívala přímo do očí. Zahlédl v nich tentýž suchý, neúprosný hněv, který viděl už na chodbě, jen teď byl vybroušený do ostří.
„Je mi jedno, že je to tvoje máma, Matěji,“ řekla téměř šeptem. Právě ten šepot mu poslal po zádech ledový mráz. „Urazila moje rodiče. A ty jsi měl jako můj muž stát při mně a při nich. Rozumíš? Dala jsem ti možnost volby. Mohl jsi být můj manžel. Jenže ty sis vybral, že zůstaneš jejím synem.“
Uchopila madlo jednoho z kufrů.
„Problém není v ní, Matěji. Problém je v tobě. Ona je taková, jaká je, a nikdy se nezmění. Ale ty jsi mohl být jiný. Mohl jsi mít páteř. Aspoň jednou v životě ses mohl rozhodnout sám za sebe, ne se jen nechat vláčet tím, co chce tvoje matka. Jenže to neumíš. A já nechci žít s mužem, který se před každým nadechnutím ohlíží, jestli mu to maminka dovolí. Nechci být přívěskem jejího syna.“
Otevřela vchodové dveře.
„Tak si takhle žij. Vrať se k ní. Utírej jí krev, poslouchej, jak jsem podlá a nevděčná, a buď hodný chlapeček. Na víc zjevně nemáš.“
S těmi slovy vytlačila první kufr na chodbu a vrátila se pro druhý. Ani jednou se na něj neohlédla. Nevnovala mu jediný pohled. Matěj stál přitisknutý ke zdi v předsíni bytu, který ještě před chvílí považoval za společný domov, a poslouchal, jak se její kroky vzdalují po schodech. Spolu s nimi mizel i tlumený rachot koleček kufru. Pak dole cvakly domovní dveře.
A nastalo naprosté ticho. Husté, nehybné, napjaté.
Zůstal sám. Ve svém bytě. Se svou matkou.
Navždy.