— Karle Blažku, můžeš mi vysvětlit, proč je v inzerátu napsáno „prodává majitel“, když tím majitelem jsem já?
Stál ve dveřích mé garsonky v Křižíkově ulici a tvářil se, jako by čekal slušné zájemce o koupi, jenže místo nich dorazila finanční kontrola společně s policistou. Úsměv mu nezmizel hned. Nejdřív mu škubl levý koutek, potom se mu vyprázdnily oči a nakonec několikrát naprázdno zamrkal.
— Lucie… co tady děláš?
— To je opravdu zajímavá otázka. V mém bytě. S mým klíčem. Po tom, co se na internetu objevil inzerát na prodej mého bytu. Fakt originální, Karle. Nechceš se ještě zeptat, kdo mě pustil do domu?
— Počkej, ty sis to špatně vyložila.
— Četla jsem tam: „Nabízí se útulný jednopokojový byt po kosmetické rekonstrukci. Jeden dospělý vlastník. Rychlé jednání možné.“ A pod tím tvoje telefonní číslo. Tak mi prosím řekni, co jsem pochopila špatně. Slovo „útulný“?
Ohlédl se do pokoje, jako by tam měl sedět právník, který se každou vteřinou zvedne a přeloží celou situaci do srozumitelné lidské řeči. Jenže v místnosti byl pouze nový linoleum, světlé tapety, stůl z Ikey po předchozích nájemnících a pach laciného osvěžovače „mořský vánek“, který z neznámého důvodu vždycky připomíná nemocnici.
— Chtěl jsem si s tebou promluvit.
— Až po první záloze?
— Nebuď jedovatá.
— A jak s tebou mám asi mluvit? Něžně? „Karlíčku, miláčku, proč jsi dal do prodeje byt, který mi odkázala teta Blanka Králová, a ve kterém máš z právního hlediska stejná vlastnická práva jako domovník Pepa z vedlejšího dvora?“
— Bez tebe bych nic neudělal.
— Takže inzerát se vložil sám? Fotky se samy nahrály? A rekonstrukce se taky sama udělala ne kvůli pronájmu, jak jsi mi tvrdil, ale kvůli prodeji?
Karel si přejel dlaní přes obličej. Dělával to pokaždé, když chtěl působit klidně a dospěle. Obvykle mu to pomáhalo. Dnes to vypadalo spíš jako nácvik před přiznáním.
— Pojď dovnitř, — řekl tiše. — Nebudeme to řešit na chodbě.
— Děkuju, že mi pán domu dovolil vstoupit.
— Lucie.
— Co Lucie? Já mám dnes výbornou náladu. Dokonce se ani výtah nezasekl.
Vešla jsem. Tapety byly skutečně nalepené rovně. To se Karlovi upřít nedalo, na řemeslníky dohlížet uměl. V rohu, kde dřív odstával sokl, bylo teď všechno uhlazené a čisté, skoro jako z katalogu „do čtyřiceti tisíc za metr, ale s výhledem na život“.
— Mluv, — vybídla jsem ho. — Jen prosím nezačínej větou „nějak se to semlelo“. Když muž tři týdny jezdí do cizího bytu, fotí čerstvou rekonstrukci a potom ho nabídne k prodeji, není to žádné „semlelo se“. To už je menší speciální operace.
— Jakub Urban má problémy.
— Tvůj bratr má problémy od narození. Jednou auto na úvěr, podruhé uražená manželka, potřetí podnikání se shawarmou, které nevyšlo, protože zákazníci, představ si tu drzost, nepochopili koncept.
— Tentokrát je to vážné.
— Poslouchám tě s maximálním soustředěním.
— Dluží peníze. Ne bance. Lidem. Dali mu čas do konce měsíce.
— Kolik?
— Devět set padesát tisíc korun.
— A ty sis řekl, že můj byt přesně odpovídá devíti stům padesáti tisícům korun plus smlouvání před vchodem?
— Myslel jsem, že ho prodáme, zaplatíme dluh a pak ti to budu vracet. Postupně.
— Ty mi budeš splácet cenu bytu? Ze svého inženýrského platu? Karle, ty čtyři roky splácíš úvěr na auto a každý měsíc jsi překvapený, že banka zase chce peníze.
— Nemusíš mě ponižovat.
— Ponižování je, když manžel nabídne majetek své ženy k prodeji a pak ji žádá, aby ho neponižovala.
Posadil se na stoličku, kterou si přinesl z kuchyně. Já zůstala stát. Bylo pro mě důležité nesednout si. Jakmile si sednete, začnete poslouchat jako manželka. Jenže já v tu chvíli manželka nebyla. Byla jsem člověk, kterému se někdo pokoušel vytáhnout pod nohama podlahu a nazvat to rodinnou pomocí.
— Lucie, já vážně neviděl jiné řešení.
— Viděl. Jen se ti nelíbilo. Měl jsi za mnou přijít a říct: „Lucie, můj bratr má dluhy, pojďme vymyslet, co s tím.“ A já bych odpověděla: „Karle, je mi ho líto, ale byt neprodám.“ Té odpovědi ses bál?
— Bál.
— Tak ses rozhodl obejít se bez ní.
— Chtěl jsem nejdřív najít kupce. Abych věděl částku. Abych za tebou nepřišel s prázdnýma rukama.
— Chtěl jsi za mnou přijít s cizí zálohou a říct: „No co teď, Lucie, lidi už zaplatili, bylo by trapné couvnout.“ Je to tak?
Mlčel.
— Položila jsem ti jednoduchou otázku.
— Přibližně tak, — dostal ze sebe.
— Výborně. Takže jsi mě chtěl zatlačit do kouta a potom mi vysvětlit, že se to dělá pro rodinu.
— Vždyť to rodina je.
— Ne, Karle. Rodina je, když se člověk zeptá. Když někdo rozhoduje za tebe, říká se tomu jinak. Ve slušné společnosti nátlak. V právním jazyce podvod.
— Já nejsem podvodník.
— A co tedy jsi? Amatérský realitní makléř? Dobročinný samaritán s cizím vlastnictvím?
— Jsem tvůj muž.
— Manželství není funkce s podpisovým právem.
Zvedl hlavu a podíval se na mě už s opravdovým vztekem. Konečně. Jeho kajícná póza mě totiž začínala dráždit skoro víc než samotný inzerát.
— Ty všechno převádíš na papíry, — procedil. — U tebe je v životě pořád jen majetek, výpisy, smlouvy, procenta. A kde jsou lidi?
— Lidi jsou tam, kde je nikdo nezkouší prodat společně s tapetami.
— To není vtipné.
— Já se taky nesměju.
Na chvíli jsme oba ztichli. Na parapetu ležela role malířské pásky. Pod radiátorem zůstal zaschlý chuchvalec stěrky. V koupelně kapala baterie, kterou měl podle Karlových slov „mistr určitě dodělat“. Zdálo se, že i mistr čekal na rychlé uzavření obchodu.
— Klíče, — řekla jsem.
— Lucie.
— Klíče od bytu.
— Promluvme si aspoň večer doma. Normálně.
— My spolu mluvíme normálně. Ty říkáš, já poslouchám. Já říkám, ty uděláš. Klíče.
— Teď jednáš v emocích.
— Ne. Teď jednám podle faktů. Emoce přijdou později, až zjistím, kolik lidí jsi sem už vodil na prohlídku mého bytu.
Uhnul pohledem.
— Kolik?
— Dva zájemci.
— Dva kupci?
— Jeden pár a jedna žena se synem. Jen se podívali.
— Jen se podívali. Jako v muzeu. Vstupenky jsi jim taky prodával?
— Lucie, dost.
— Ne, Karle. Dost už bylo tebe. Ty sis toho nabral až příliš.
Vytáhl svazek klíčů. Ten můj visel na červeném přívěsku s oprýskaným písmenem „K“. Teta Blanka Králová mi ještě za života říkávala: „Červený přívěsek je proto, aby se neztratil. Šedé věci lidé ztrácejí snadno, ale červenou je hanba přehlédnout.“ Jak se ukázalo, lidé neztrácejí jen klíče.