Mizí s nimi i svědomí, hranice a poslední zbytky rozumu.
— Kde je druhá sada? zeptala jsem se.
— U mě doma.
— U nás doma. Zatím. Dneska ji přivezeš.
— Ty mě vyhazuješ?
— Zatím si beru klíče. Doma to dořešíme.
— Vážně kvůli tomu chceš všechno rozbít?
— Karle, tohle není hrnek, který ti uklouzl z ruky. Ty jsi dal k prodeji byt, který jsem získala před svatbou. Tři týdny jsi mi lhal. Zatáhl jsi do toho cizí kupce. Chtěl jsi mě postavit před hotovou věc. Tak mi vysvětli, co přesně je podle tebe jenom „tohle“.
Stiskl rty do tenké čáry.
— Ty jsi moji rodinu nikdy nechápala.
— A oni se někdy snažili být pochopitelní? Tvoje matka se mě hned na první Silvestr zeptala, proč jsem na tebe nepřepsala půlku svého dvoupokojového bytu, když jsme teď přece „jedno tělo“. Tvůj bratr si od nás jednou půjčil dvacet tisíc na tři dny a vrátil je po osmi měsících s výrazem, jako bychom vyhráli jackpot. Tvoje sestra prohlásila, že jsem měla s dědictvím prostě kliku, ne že jsem deset let dřela bez dovolené. Tam není co chápat, Karle. Tam je všechno napsané tučným písmem.
— Jsou to normální lidi.
— Normální lidi se nedívají na cizí byt jako na společnou rodinnou peněženku.
— Jsi tvrdá.
— Ano. Je strašně pohodlné být měkký, když tu měkkost platí někdo jiný.
Zvedl se.
— Jedu domů.
— Pojedeš. A přede mnou ten inzerát stáhneš.
— Teď?
— Hned. Vytáhni telefon.
— Ty mi nevěříš?
— Karle, opravdu sis vybral zrovna dnešek, abys mi položil tuhle otázku?
Vyndal mobil, otevřel aplikaci a několikrát ťukl do displeje. Zahlédla jsem fotku kuchyně vyfocenou takovým úhlem, aby působila větší. Viděla jsem i popis: „Dokumenty připraveny.“ Dokumenty přitom ležely u mě v modré složce ve skříni, mezi pojistkou na auto a návodem od staré žehličky. Připravené neměl nic. Kromě drzosti.
— Smazal jsem to, řekl.
— Ukaž.
Ukázal mi obrazovku. Nabídka zmizela v archivu.
— Teď domů, řekla jsem. — A v autě nezačínej žádnou debatu. Pojedu sama.
— Ty jsi přijela schválně sama?
— Přijela jsem schválně jako vlastník. Doporučuju. Je to užitečný pocit.
Doma si sedl ke kuchyňskému stolu jako obžalovaný, jen mu chyběla mříž a sklenice vody. Sundala jsem si bundu, pověsila ji na háček a ze skříně vytáhla složku. Před něj jsem položila výpis z katastru, kupní smlouvu na svůj dvoupokojový byt a potvrzení o dědictví po tetě k jednopokojovému. Papíry vypadaly nudně. Nuda je nejlepší přítelkyně pravdy.
— Dívej se, řekla jsem. — Byt na Masarykově třídě jsem koupila dva roky před svatbou. Garsonku na Křižíkově jsem zdědila po tetě ještě před manželstvím. Není tu co dělit. Není co prodávat beze mě. A není čím mě vydírat.
— Já tě nechtěl vydírat.
— Už jsi to dělal. Jen zatím slušně, přes realitní server.
— Chtěl jsem zachránit bratra.
— Chtěl jsi ho zachránit mnou. To je rozdíl.
— Mohla jsi pomoct.
— Mohla. Kdybych se tak rozhodla. Svou částkou. Za svých podmínek. Jenže ty sis usmyslel, že moje podmínky jsou zbytečná byrokracie.
— Protože bys řekla ne.
— Ano. A mám na to právo. Nepříjemné, ale moje. Představ si, dospělý člověk smí říct ne, i když má někdo jiný tragédii s věřiteli, maminkou, psem a vysokým tlakem.
— Jakub Urban je fakt v průšvihu.
— Kde je teď?
— Doma.
— Proč mi nezavolal sám?
— Stydí se.
— Stydí se prosit, ale nestydí se, že ty prodáváš cizí majetek?
— On o tom inzerátu nevěděl.
Podívala jsem se na něj. Ne zuřivě. Pozorně.
— Karle, nepřitěžuj si.
— Nevěděl to.
— Takže sis to vymyslel sám? Kvůli bratrovi, který o tom ani netuší?
— Myslel jsem, že to tak bude jednodušší.
— Pro koho?
Neodpověděl.
— Sbal si věci, řekla jsem.
— Cože?
— To nejnutnější. Týden budeš u mámy, u kamaráda, v práci pod rýsovacím prknem, kde chceš. Potřebuju pochopit, s kým jsem vlastně žila.
— Lucie, tohle nemůžeš.
— Můžu. Je to můj byt. Vidíš, jaké nečekané výhody mají papíry?
— Teď se mstíš.
— Ne. Kdybych se mstila, volala bych policii a vyprávěla jim o inzerátu, prohlídkách, „jednom dospělém vlastníkovi“ a rychlém převodu. Zatím chci jen to, abys odešel z mého bytu.
— Z našeho.
— Z mého. Bydleli jsme tu spolu. Tím se z něj náš nestal. Nepříjemná domácí matematika, ale jsi inženýr, měl bys to zvládnout.
Prudce vstal.
— Víš co? U tebe je to pořád stejné. Všechno je tvoje. Byt tvůj, auto tvoje, peníze tvoje, rozhodnutí tvoje. A já jsem co? Příloha?
— Byl jsi manžel. Dokud ses nerozhodl dělat správce mého majetku.
— Já jsem taky přispíval.
— Na co?
— Na opravy, na jídlo, na život.
— Na jídlo jsme dávali oba. Rekonstrukce dvoupokojového bytu šla z mého účtu. Vybral jsi obklady a pohádal ses s řemeslníkem, za což ti děkuju. Ale vlastnický podíl se za výběr dlaždiček nepřipisuje.
— Jsi ledová.
— Nejsem. Jen neřvu. Spoustu lidí to mate.
Sbalil si sportovní tašku. Džíny, svetr, holení, nabíječku, doklady, stará sluchátka a dvě knihy o projektování, které stejně nikdy neotevřel. U dveří se zastavil.
— Já tě vážně nechtěl zradit.
— Zrada málokdy začíná větou „teď tě zradím“. Většinou začíná slovy „myslel jsem to dobře“.
— Zítra zavolám.
— Nevolej. Napiš, až přivezeš druhou sadu klíčů od garsonky.
— Lucie…
— Karle, odejdi. Prosím. Dokud ještě mluvím klidně.
Vyšel ven. Zámek cvakl. V bytě se rozhostilo takové ticho, že jsem slyšela, jak ve zdi v koupelně hučí trubka jako stará tramvaj. Posadila jsem se na stoličku a poprvé za celý den si dovolila vydechnout. Ne brečet. Ne rozbít talíř. Jen vydechnout, protože v hrudi jsem od rána nosila betonový kvádr.
Druhý den klíče přivezl. Položil je na rohožku před dveřmi a napsal: „Nechci se zase hádat.“ Odpověděla jsem: „Dobře.“ Výživná rodinná korespondence po čtyřech letech manželství: rohožka, klíče, dobře.
Za dva dny jsem nechala vyměnit zámky. V obou bytech. Zámečník, podsaditý muž s unavenou tváří, se zeptal:
— Ztratila jste klíče?
— Skoro.
— Manžel?
— Skoro.