Zámečník jen pokýval hlavou, jako by právě diagnostikoval zvláštní, ale poměrně častou závadu.
— V tom případě děláte dobře. Nový zámek vyjde levněji než nervy.
— To říkáte každému?
— Kdepak. Jen těm, kteří se nepokoušejí hádat se skutečností.
V práci jsem fungovala bez jediné praskliny na povrchu. V nákupním oddělení si nikdo nevšiml, že vedoucí týmu má uvnitř požár se ztrátami na životech. V Česku ostatně stojí spousta věcí na ženách, které se ráno nalíčí, přijdou do kanceláře, otevřou tabulku a tváří se, že se jim vůbec nechce zalézt pod stůl a zůstat tam.
Večer mi zavolala Irena Martinecová.
— Žiješ?
— Zatím ano.
— Psal mi Karel.
— To mě nepřekvapuje. Teď začne turné s názvem „ona mě vůbec nepochopila“.
— Tvrdí, že jsi ho vyhodila kvůli jedné chybě.
— Ireno, kdybych zítra dala do inzerce jeho auto a zájemci řekla, že jsem jediný dospělý vlastník, byla by to chyba?
— To by byl cirkus.
— Přesně. Akorát bez kouzelníka, protože kouzelník utekl k mamince.
— Ještě říkal, že Jakub má dluhy.
— To říkal. Jenže mně se ta historka líbí čím dál míň.
— Proč?
— Protože Karel na sebe vzal vinu až podezřele ochotně. Moc uhlazené. Bratr, výhrůžky, spěch. Žádný papír, žádná zpráva od věřitelů, ani jeden telefonát přede mnou. Jen rodinné utrpení v hlavní roli.
— Myslíš, že si vymýšlí?
— Myslím, že je v tom víc vrstev než v levném majonézovém salátu.
— A co teď?
— Zavolám Jakubovi.
— Ty sama?
— A komu jinému? Na policii je ještě brzy.
Jakub Urban telefon nezvedl hned. V pozadí mu hulákala televize a někdo tam mlátil nádobím, jako by vedl domácí válku.
— No, Lucie? Jestli jde o Karla, vyřiďte si to mezi sebou. Do toho mě netahej.
— Jakube, kolik dlužíš?
— Komu jako?
— Vidíš, právě to by mě taky zajímalo.
— O čem to mluvíš?
— Karel mi řekl, že máš dluh skoro milion korun a někdo ti vyhrožuje. Kvůli tomu dal můj byt na prodej.
Na druhé straně nastalo takové ticho, že i televize najednou zněla, jako by ji někdo zabalil do deky.
— On udělal co?
— Vystavil můj jednopokojový byt. Řekl mi, že potřebuješ peníze.
— Lucie, já nikomu milion nedlužím. Mám kreditku asi na dvaačtyřicet tisíc, jo, byl jsem ve skluzu, ale půlku už jsem splatil. Máma mi pomohla. Jaký milion?
— Karel mluvil o lidech. Ne o bance.
— Jakých lidech? Bydlím v Ostravě, ne v kriminálním seriálu o mafiánech. Maximálně dlužím sousedovi za garáž dvanáct stovek a ten už se s tím vnitřně smířil.
— Takže jsi Karla nežádal, aby sháněl peníze?
— Ne. Já s ním skoro dva týdny ani nemluvil. Pohádali jsme se kvůli chatě. Chtěl, abych si vzal mámu na svátky k sobě, a já mu řekl, že jsem v práci.
— Přemýšlej dobře. Nemohl pro tebe něco řešit? Něco zaplatit, koupit, zařídit?
— Lucie, jestli něco řešil, tak ne kvůli mně. Něco kutil s mámou.
— Co přesně?
— To nevím. Máma mi asi před měsícem volala a ptala se, jestli je ten jednopokoják opravdu tvůj. Řekl jsem jí: „No jasně, byl po tetě, Lucie je dědička.“ A ona na to, že je to nespravedlivé, když někdo má dva byty a jiný ani jeden. Já se tomu ještě smál. Blbec.
— Ptala se tvoje máma?
— Jo. A pak dodala, že Karel by měl jako chlap myslet na budoucnost rodiny. Myslel jsem, že zase naráží na to, že nemáte děti. Lucie, hlavně neříkej, že jsem tě varoval já. Už tak nemám kde bydlet, jestli se to máma dozví.
— Pozdě, Jakube. Právě jsi mě varoval.
— Já v tom fakt nejedu. Karel občas přemýšlí hlavou opřenou o roh zdi, ale že by udělal tohle…
— Díky.
— Ty jsi ho vážně vyhodila?
— Ano.
— Asi dobře. I když je to můj brácha. Ale dobře.
Tak se člověk někdy dočká podpory od někoho, koho považoval za chodící finanční propast. Život miluje laciné efekty, jen občas se mu podaří trefit přímo do středu.
Zavolala jsem Karlovi.
— Musíme se sejít. Dnes.
— Jsem rád, že voláš.
— Neraduj se dopředu. V sedm v kavárně u domu. Do bytu nepůjdeš.
Dorazil dřív než já. Seděl u okna a před sebou měl čaj. Vypadal pomačkaně, jako košile, kterou někdo přes noc nechal v igelitce.
— Mluvila jsem s Jakubem, — řekla jsem místo pozdravu.
Karel opatrně položil hrnek na podšálek.
— Proč?
— Protože jsi lhal.
— Lucie…
— Jakub nemá milionový dluh. Neexistují žádní „lidi“. Nikdo mu nevyhrožuje. Má kreditku, garáž a matku, která se vyptávala na můj byt. Takže začni znovu.
Díval se do stolu. Přišla servírka s jídelním lístkem, nadechla se, nasála atmosféru a bez boje zase zmizela.
— Máma chtěla Jakubovi pomoct s bydlením, — řekl nakonec.
— Pokračuj. Ten žánr mě začíná bavit.
— S Annou Kovářovou jim to neklape. Chtějí se rozvést. Když odejde, nebude mít kam jít. Máma říkala, že bychom mohli prodat tvůj malý byt, přidat Annin rodičovský příspěvek a koupit mu něco menšího. Časem by to splácel.
— Annin rodičovský příspěvek? Při rozvodu? Karle, pozvali jste si na tu rodinnou radu aspoň jednoho střízlivého člověka?
— Nejdřív jsem to odmítl.
— A potom?
— Máma opakovala, že ten byt stejně pronajímáš, že je to pro tebe jen příjem navíc, zatímco Jakub nemá kde bydlet.
— Takže já jsem charitativní nadace pro bezmocnost vaší rodiny.
— Tlačila na mě. Říkala, že bydlím u tebe, že nemám nic vlastního, že mě nikdy nebereš jako sobě rovného.
— A ty ses rozhodl dorovnat skóre krádeží?
— Já jsem nekradl.
— Vymyslel sis dluh, aby ses tvářil ušlechtileji. To je ještě horší. Ty ses nebál jen o bratra. Ty jsi souhlasil s tím, že můj byt je společný zdroj vaší přízně. A mě stačí zpracovat přes soucit.
— Zamotal jsem se v tom.
— Ne. Vybral sis.
— Lucie, máma umí mluvit tak, že pak člověk nepozná, co si myslí sám a co mu vložila do hlavy ona. Pořád říkala: „Děti nemáte, musíš myslet na svoje, Lucie přece nestrádá.“ A já… já jsem fakt začal mít pocit, že jen nechápeš, jaké to je, když člověk nemá kam jít.
— Karle, bylo mi čtyřiadvacet, když jsem tři roky žila v pokoji se spolubydlící, která ve dvě ráno smažila ryby a punčocháče sušila na lustru. Nepotřebuju přednášku o tom, jak vypadá situace, kdy není kam jít. Jen si nemyslím, že cizí problém se má řešit mojí nemovitostí.
— Já vím.
— Nevíš. Kdybys to věděl, neseděl bys teď naproti mně.
Promnul si kořen nosu.
— Ten inzerát jsem stáhl. Už se to nestane.
— Samozřejmě, že ne. Už nemáš klíče.
— Nemluvím o klíčích. Mluvím o nás.
— A co přesně o nás?
Zvedl oči. Byly unavené, nejisté a pořád ještě doufaly, že se dveře, které si sám zabouchl, dají otevřít zevnitř.
— Chci se vrátit.