— To už je vážně vrchol! Hosté budou každou chvíli tady a ona si klidně chystá odchod! Kdo se asi postará o stůl?! — rozčilovala se tchyně Stanislava Hájeková a opírala si pěsti do mohutných boků. Její obličej, jindy povadlý a našedlý, byl teď posetý rudými skvrnami, které podivně ladily s křiklavým domácím županem.
Jana Kovářová ani neotočila hlavu. Stála v předsíni před velkým zrcadlem a s klidem, který působil až nepřítomně, si obtahovala rty tmavě vínovou rtěnkou. Každý její pohyb byl přesný a pevný, jako by se jí ten křik za zády už vůbec netýkal.
— Neslyšíš mě snad?! — Stanislava Hájeková popošla blíž a její pantofle zašoupaly po parketách tím odporným zvukem, který Jana za pět let manželství začala nenávidět skoro fyzicky. — Filipe! Podívej se na ni! Já od rána stojím u plotny, vařím sulc, a tahle se vyfikla, jako by šla někam za zábavou!
Filip Zeman ležel rozvalený na gauči v obýváku a v ruce držel telefon. Na matčiny výkřiky reagoval jen unaveně a netečně, hlavu měl ze zvyku zataženou mezi rameny.
— Jani, no tak… — protáhl, aniž by se obtěžoval vstát. — Máma tě přece prosila, abys pomohla. Strýc Václav s tetou Marií tu budou co nevidět. Kam jako chceš jít?
Jana zaklapla víčko rtěnky. V nastalém tichu ten drobný zvuk zazněl nečekaně ostře. Pomalu se otočila. Měla na sobě šaty, které tchyně nikdy předtím neviděla: temně modré, střídmé, dokonale střižené, zvýrazňující postavu, kterou Jana obvykle schovávala pod vytahanými domácími tričky.
— Sulc jsem vařila já, paní Hájeková, — pronesla klidně. — Saláty jsem krájela taky já. A byt jsem včera do dvou do rána uklízela rovněž já. Vy jste se mezitím dívala na seriál a stěžovala si na tlak.
— Jak si dovoluješ mi něco vyčítat v mém vlastním domě?! — zaječela Stanislava Hájeková a teatrálně se chytila za hrudník. Ten pohyb měla léty dokonale nacvičený. — Filipe! Ona mě jednou přivede do hrobu!
Jana sáhla na botník pro malou sametovou krabičku a otevřela ji. Uvnitř se zaleskly dlouhé stříbřité náušnice s výraznými zelenými kameny. Nebyly drahé, obyčejná bižuterie, ale působily nápadně a slavnostně. Koupila si je sama před měsícem a schovávala je v zimních botách, aby nemusela poslouchat řeči o rozhazovačnosti.
— Nic nevyčítám, — řekla a zasunula první náušnici do ucha. Studený kov ji zvláštně probral. — Jen říkám, jak to je. Stůl je připravený. Teplé jídlo je v troubě a časovač nastavený. A já teď odcházím.
— Kam?! — vydechli Filip i jeho matka téměř současně. Manžel se dokonce zvedl a nahlédl do chodby. V očích se mu objevil zmatek. Jeho žena vypadala jinak, než byl zvyklý — příliš upraveně, příliš klidně, příliš krásně. A hlavně příliš vzdáleně.
— Mám svoje záležitosti, — odpověděla krátce.
— Jaké záležitosti můžeš mít večer, když má tvůj muž rodinnou večeři?! — Stanislava Hájeková jí zastoupila cestu svým těžkým tělem. Táhl se od ní pach cibule a kozlíkových kapek, vůně, které se v tomhle bytě říkalo „domácí pohoda“, ale Janě se z ní zvedal žaludek. — Milenec, že ano? Já to věděla! Filipe, slyšíš to?!
— Mami, nech toho, — zašklebil se Filip, ale z místa se nepohnul. — Jani, nedělej scény. Sundej si to, hosté už budou u dveří. Neztrapňuj mě.
Jana se na něj zadívala pozorně, jako by ho viděla poprvé v životě. Před ní stál změklý dvaatřicetiletý muž s prořídlými vlasy, který se pořád víc bál matčiny nespokojenosti než toho, že ztratí úctu vlastní ženy. Nezeptal se, co se s ní děje. Neřekl jediné slovo o tom, jak jí to sluší. Zajímalo ho jen to, aby všechno pokračovalo podle starého, pohodlného scénáře.
— Já tě neztrapňuji, Filipe, — řekla tiše a připnula si druhou náušnici. V zrcadle se na ni dívala krásná, ale smrtelně vyčerpaná žena s pohledem, v němž už dávno vyhaslo světlo. — Já tě pouštím.
— Co tím chceš říct? — zarazil se.
Jana zvedla malou kabelku, ve které měla občanský průkaz, telefon a klíče.
— Paní Hájeková, prosím, uhněte, — požádala ji zdvořile.
— Nikam nepůjdeš! — tchyně roztáhla ruce, jako by vlastním tělem bránila průchod branou. — Jedině přes mě! Máš povinnost přivítat hosty, strýc Václav veze domácí likér, ty musíš…
Jana nezvýšila hlas. Jen udělala krok dopředu. V jejích očích bylo tolik ledového odhodlání, že Stanislava Hájeková znejistěla a mimoděk ustoupila stranou. V pohledu snachy nebyl hněv ani strach. Jen prázdno, z něhož mrazilo.
Jana otevřela vstupní dveře.
— Klíče nechám na botníku, — oznámila, aniž by se ohlédla. — Ať se neztratí.
— Jaké klíče?! Ty ses zbláznila?! Jano! — Filip se konečně vyřítil z obýváku a doběhl ke dveřím v ponožkách. — Kam chceš teď večer jít? Okamžitě se vrať!
Jana už však stiskla tlačítko výtahu. Kabina se otevřela téměř okamžitě, jako by na ni čekala. Vstoupila dovnitř a dveře se za ní sevřely, čímž ji oddělily od hysterického křiku, výčitek i pachu „rodinného tepla“, který zůstal za prahem bytu.
Ve výtahu byl cítit starý tabák, zatuchlý a usazený ve stěnách, ale Janě se ten zápach najednou zdál jako vůně svobody. Tělo se jí jemně třáslo, ve spáncích jí bušilo. Strach se v ní mísil s adrenalinem a podivnou euforií. Dokázala to. Opravdu odešla z toho života. Ne na pět minut, ne proto, aby někde přečkala další hádku. Odešla definitivně.
Vyšla z domu do chladného podzimního večera. Prudší závan větru jí okamžitě rozcuchal pečlivě upravené vlasy, ale Jana se je ani nepokusila uhladit. Podél domu, jako vždycky, stála řada ojetých aut sousedů, starších vozů a unavených zahraničních značek.
A pak ho spatřila. Přímo naproti vchodu, jako cizorodá skvrna v dobře známé scenérii, stál černý lesklý terénní vůz s tmavými skly. Zabíral místo tak nešťastně, že by kolem něj sotva projelo popelářské auto. V tomhle dvoře působil nepatřičně, skoro vyzývavě, jako drahokam pohozený uprostřed prachu na silnici.
Jana ztuhla a křečovitě sevřela kabelku. Srdce jí na okamžik vypadlo z rytmu. Věděla, že se to auto možná objeví. Přesto až do poslední chvíle nevěřila, že ho uvidí právě teď.
Zadní okénko se pomalu stáhlo dolů. Z přítmí luxusního interiéru se na ni upřely klidné šedé oči s pobaveným, sebejistým výrazem.
— Už jsem si začínal myslet, že tě tam drží násilím, — ozval se hluboký, vyrovnaný hlas. — Nastup.