— Jano Kovářová. Času nemáme nazbyt.
Jana se mimoděk ohlédla k oknům svého bytu ve třetím patře. Za řídkou záclonou se mihla silueta Stanislavy Hájekové. Nebylo těžké uhodnout, co právě dělá: určitě už obvolává příbuzné a barvitě líčí, jaká nevděčná snacha jí připadla do rodiny.
Jana se zhluboka nadechla, narovnala záda a vykročila k vozu. Řidič, mladý muž v dokonale padnoucím tmavém obleku, okamžitě vystoupil a s naučenou zdvořilostí jí otevřel zadní dveře.
Usadila se dovnitř. Interiér ji obklopil vůní drahé kůže a teplého dřevitého parfému.
— Dobrý večer, — pronesla a snažila se, aby se jí hlas ani trochu nezachvěl.
Muž sedící vedle ní, prošedivělý, upravený, vysoký a elegantní v bezvadném kabátu, se nepatrně pousmál.
— Dobrý, Jano. Tak co? Podepíšeme ty dokumenty? Nebo tě vzpomínka na huspeninu a rodinné výstupy přece jen stáhne zpátky?
— Jedeme, — odpověděla pevně. — Jsem připravená.
Auto se plynule rozjelo. Odváželo ji pryč ze života, ve kterém byla jen pohodlným pozadím, tichou služkou a neplacenou pracovní silou. Před ní leželo neznámo, děsivé až k mrazení v zádech, ale zároveň slibovalo něco, co dosud nikdy neměla: možnost konečně být sama sebou.
V kabelce jí zavibroval telefon. Na displeji se rozsvítil nápis: „Milovaný manžel“. Jana na něj několik vteřin hleděla. Potom pod pozorným pohledem svého společníka stiskla tlačítko vypnutí a mobil vrátila zpátky.
— Rázné, — poznamenal muž.
— Slíbil jste mi nový život, pane Vaňku, — řekla Jana a zadívala se skrz okno na rozmazaná světla města. — Ten starý jsem právě zamkla a klíče nechala na nočním stolku.
— V tom případě se drž, — ušklíbl se Stanislav Vaněk. — To nejzajímavější teprve začne. Mimochodem, ty náušnice se k tobě vůbec nehodí. Laciná cetka. Zítra ti vybereme opravdové.
Jana si bezděčně sáhla k uchu. Na okamžik ji píchla uraženost, ale hned zase vyhasla. Měl pravdu. Byla to laciná věc. Stejně jako všechno, z čeho se skládal její dosavadní život.
Černé SUV vyjelo na širokou třídu a splynulo s proudem aut. Unášelo uprchlou snachu vstříc obrovským penězům — a ještě větším zkouškám.
V kabině se rozhostilo mlčení, přerušované jen tichým šumem pneumatik po mokrém asfaltu. Jana seděla zabořená do měkké kůže sedadla a bála se pohnout víc, než bylo nutné. Připadalo jí, že stačí jediný špatný pohyb a kouzlo se rozpadne. Znovu se ocitne v kuchyni s naběračkou v ruce, zatímco Stanislava Hájeková jí bude za zády vyčítat všechno od špatně nakrájené cibule až po pokažený život jejího syna.
Stanislav Vaněk vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro na cigarety. Nezapálil si. Jen jím zamyšleně otáčel v dlouhých, pečlivě upravených prstech.
— Sundej i tu druhou, — kývl směrem k její náušnici.
— Proč? — Jana si instinktivně zakryla ucho dlaní.
— Protože dědičce impéria Svatopluka Tichého nepřísluší nosit sklo, — natáhl k ní ruku. — Sem s tím.
Jana poslechla. Opatrně si náušnici sundala a položila mu ji do dlaně. Vaněk stáhl okénko a bez jediného pohledu vyhodil ozdobu na silnici. Jana sebou škubla, jako by s tím drobným kouskem bižuterie odlétl i kus její minulosti.
— Pro mě to byl symbol svobody, — řekla tiše.
— Svoboda bývá drahá, Jano. Tohle byla jen tretka. Zvykej si na skutečné věci.
Stiskl tlačítko interkomu.
— Kryštofe, do Metropolu. A svižněji.
Jana se k němu otočila. Strach v ní pomalu ustupoval a na jeho místo se drala podrážděnost.
— Možná byste mi už konečně mohl vysvětlit, o co tu jde. Napsal jste mi před třemi dny. Tvrdil jste, že víte něco o mém otci. Zemřel, když mi bylo pět. Obyčejný zámečník, který se upil. Co ode mě vlastně chcete?
Stanislav Vaněk se pousmál. V polostínu luxusního vozu působil jeho úsměv téměř dravě. Otevřel kožené desky a vytáhl fotografii.
— Muž, kterého jsi považovala za otce, skutečně pracoval jako zámečník a skutečně propadl alkoholu. Jenže biologicky tvým otcem nebyl. Tvoje matka uměla tajemství uchovávat velmi dobře. Podívej se.
Jana si snímek vzala. Byla na něm mladá žena, až neuvěřitelně podobná jí samotné. Šťastná, rozzářená, s úsměvem, který Jana znala jen z několika vybledlých vzpomínek. Vedle ní stál vysoký sebejistý muž na palubě jachty a jeho dlaň spočívala na jejím zakulaceném břiše.
— To je… máma? — Janin hlas se zachvěl.
— Květoslava Horáková. Pracovala jako pokojská ve venkovském sídle Svatopluka Tichého. Krátký románek, těhotenství, peníze a jedna podmínka: zmizet. Provdala se za tvého „zámečníka“, aby sis v dokladech nesla oficiální otcovství. Tichý jí platil až do její smrti. Před týdnem zemřel i on. Infarkt.
Janě se zatočila hlava. Jméno Svatopluk Tichý se v médiích objevovalo neustále. Továrny, holdingy, majetek, vliv, fotografie z galavečerů i ekonomických rubrik.
— A co teď? — zeptala se chraplavě. — Vždyť měl rodinu.
— Vdovu Viktorii Marekovou a dva syny, dvojčata, — přikývl Vaněk. — Nepříjemní lidé. Jenže existuje jeden detail. Tichý byl svéráz. V závěti, kterou jsem připravoval já, stojí klauzule: kontrolní balík akcií připadne jeho prvorozené dceři, pokud bude do měsíce nalezena. Test DNA už je hotový. Tou dcerou jsi ty.
Vůz prudce přibrzdil na semaforu. Jana křečovitě sevřela kabelku.
— Takže jsem bohatá?
— Potenciálně velmi, — opravil ji Vaněk. — A současně jsi ve vážném nebezpečí. Pokud se o tobě Viktorie Mareková a její synové dozvědí dřív, než bude všechno právně ošetřené, začnou se dít „náhody“.
— Proto sedím tady?
— Přesně tak. Nabízím ti dohodu: ochranu, přípravu, uvedení do dědictví. Výměnou chci třicet procent akcií a pro sebe místo generálního ředitele.
— A když odmítnu?
Vaněk jen pokrčil rameny.
— Nechám tě vystoupit. Vrátíš se k manželovi, k huspenině a k výčitkám. A pak si pro tebe přijdou lidé Viktorie Marekové.
Jana se zahleděla ven na ulici, na šedé postavy spěchající deštěm. Mezi nimi mohla jít ona. S nákupními taškami v rukou, s únavou usazenou hluboko pod kůží, s pocitem, že její život patří všem kromě ní. Vybavila si Filipovu tvář, jeho požadavky, jeho pohodlnou samozřejmost i pět let marných pokusů být dost dobrá.
— Souhlasím, — řekla. — Ale mám jednu podmínku.
— Jakou?
— Nekoupíte mi jen šperky. Koupíte mi celý nový život. Úplně celý. Po Janě Kovářové nesmí zůstat nic, co by ji připomínalo.
Ve stejné chvíli se ve starém bytě na okraji města odehrávala scéna hodná antické tragédie.
— Ona odešla! Chápeš to, Václave?! — vzlykala Stanislava Hájeková a tiskla si kapesník k očím. — Opustila syna! Opustila mě!
Strýc Václav Moravec přešlapoval v předsíni se sklenicí nakládaných okurek v ruce, zatímco teta Marie Tkadlecová už bez ostychu převzala velení v kuchyni.
— Ale vrátí se, — bručel Václav. — Kam by se taky poděla?