Filip Zeman seděl zhroucený na pohovce a oběma rukama si svíral hlavu. Jeho dosavadní jistoty se nezhroutily kvůli zlomenému srdci. Mnohem děsivější pro něj byla obyčejná každodennost: kdo mu teď vyžehlí košile, připraví jídlo do krabiček a postará se, aby se doma všechno nějak samo dalo do pořádku?
— Má vypnutý telefon… — zamumlal po chvíli. — Mami, nemyslíš, že jsi to přece jen přehnala?
Stanislava Hájeková přestala plakat tak prudce, jako by někdo uťal zvuk.
— Já?! Já jsem pro ni dělala první poslední! A ona… — vydechla pobouřeně.
Filip najednou zvedl hlavu.
— Viděl jsem ji. Nastoupila do černého džípu. Nějakej chlap jí otvíral dveře.
V místnosti se rozlilo ticho.
— Bohatý milenec… — zašeptala Stanislava Hájeková s hrůzou i odporem. — To je ostuda…
Filip vyskočil a začal do telefonu zuřivě ťukat zprávu. Psala z něj zloba i ponížení; doufal, že ji ta slova jednou zasáhnou přesně tam, kde budou nejvíc bolet.
Mezitím seděla Jana Kovářová v Metropolu, oslněná třpytem křišťálu, zlatavým světlem lustrů a leskem světa, do kterého nikdy nepatřila. Její šaty, ještě před pár hodinami považované za slušné, působily v té záplavě přepychu až příliš obyčejně. Stanislav Vaněk se k ní lehce naklonil.
— Dívej se před sebe, — řekl tiše. — Jsi dcera Svatopluka Tichého. Máš to v sobě, i když tomu zatím sama nevěříš.
Hudba se nesla sálem jako hedvábí. Na stolech stála drahá vína, kolem nich se pohybovali lidé, kteří nemluvili zvýšeným hlasem a jejichž svět nepáchl po výčitkách, studeném aspiku a nekonečných domácích povinnostech.
Pak Stanislav ztuhl.
— Sakra… příliš brzy, — vydechl sotva slyšitelně.
— Pane Vaňku, — ozval se za nimi chladný ženský hlas. — Tělo mého manžela nestačilo ani pořádně vychladnout, a vy už večeříte s… — udělala krutou pauzu, která měla ponížit víc než samotná slova, — …personálem?
Jana zvedla oči.
Před stolem stála vysoká, dokonale upravená blondýna. Každý detail na ní vypovídal o penězích, disciplíně a zvyku vítězit. Viktorie Mareková, vdova po Svatopluku Tichém. Po jejím boku postávali dva mladí muži se stejnými rysy i stejným úšklebkem.
— To je nová sekretářka? — ušklíbl se jeden z nich. — Dost laciný vkus.
Stanislav Vaněk se pomalu postavil.
— Dobrý večer, paní Mareková, — pronesl klidně, bez jediné známky nervozity. — Dovolte, abych vám představil Janu Kovářovou. Dceru Svatopluka Tichého. Vaši nevlastní dceru.
Ticho u jejich stolu zhoustlo, až se zdálo téměř hmatatelné. Oba mladíci se přestali usmívat, jako by jim někdo vypnul mimiku. Tvář Viktorie Marekové znehybněla do podoby dokonalé mramorové masky. Pohlédla na Janu a v tom pohledu bylo tolik ledového opovržení, že Jana měla pocit, jako by nad ní právě někdo vynesl rozsudek.
— Dceru? — zopakovala vdova tiše, ale jedovatě. — Tak takhle se tedy rozhodl hrát, Stanislave. Dobrá. — Naklonila se k Janě a její luxusní parfém působil najednou skoro jako hrozba. — Poslyš, děvče. Udělala jsi obrovskou chybu, když jsi vylezla ze své díry. V tomhle akváriu se takové malé rybičky polykají k snídani.
V tu chvíli si Jana nečekaně vybavila všechny roky po boku své tchyně. Stanislava Hájeková byla sice tyrankou domácího formátu, ale aniž by to tušila, naučila Janu snášet rány. Naučila ji neuhýbat před cizím tónem, nerozpadnout se pod náporem ponížení a vydržet déle, než by kdokoli čekal. Strach se v ní najednou stáhl stranou a jeho místo obsadil chladný klid.
Jana vzala sklenici s vodou, pomalu se napila a bez mrknutí hleděla Viktorii Marekové přímo do očí.
— Nápodobně, macecho. Doufám, že vás neurazí, když vám budu říkat babičko. Na svůj věk totiž vypadáte opravdu překvapivě dobře.
Stanislav Vaněk se málem zadusil vlastním dechem, když se pokusil skrýt úsměv. Jednomu z dvojčat doslova spadla brada. Viktorie přimhouřila oči tak, jako by zaměřovala cíl.
Válka byla vyhlášena.
Viktorie Mareková si scénu nedovolila. Na veřejnosti se hysterické výstupy nevyplácely a ona znala cenu image až příliš dobře. Jen jí z tváře vyprchala barva a pod pečlivou vrstvou líčidel se ukázal skutečný vztek.
— Směj se, dokud můžeš, zlatíčko, — procedila mezi zuby. — Zítra na zasedání představenstva se ukáže, kdo vlastně jsi. Nemáš vzdělání, nemáš způsoby, nemáš instinkt. Jsi prach.
Prudce se otočila a odkráčela s důstojností válečné lodi. Pevně, sebejistě, bez jediného ohlédnutí. Dvojčata po Janě hodila těžké, nepřátelské pohledy a vyrazila za ní.
Stanislav vydechl a dopil víno na jeden doušek.
— Balancuješ na ostří nože, Jano. Ale musím uznat, že to bylo působivé. Ta „babička“ měla sílu. Jenže zítřek bude horší. Pokusí se tě prohlásit za nesvéprávnou, nebo zpochybní genetický test. Musíme tě připravit.
Následující dva týdny Janě splynuly v jediný šílený běh. Odvezli ji za město do domu, který připomínal spíš pevnost než vilu. Přes den se kolem ní střídali právníci, stylisté, učitelé etikety a lidé, kteří jí vysvětlovali základy řízení velké firmy. Večer seděla nad složkami a učila se, kdo v představenstvu má jaké slabiny, komu kdo něco dluží a kdo koho nenávidí.
Učila se znovu chodit. Už ne drobnými, unavenými kroky ženy, která celý život ustupovala ostatním, ale jistým pohybem člověka, jemuž nikdo nemusí uvolňovat místo, protože si je vezme sám. Učila se mluvit. Ne omluvně, ne vysvětlujícím tónem, ne se sklopenýma očima. Krátce, pevně, s tečkou na konci.
Telefon zapnula jen jednou. Čekaly tam stovky zpráv. Filip Zeman přeskakoval od proseb typu: „Vrať se, všechno ti odpustím,“ k nadávkám: „Kde jsi, ty mrcho?“ a výčitkám: „Máma má kvůli tobě tlak!“ Od Stanislavy Hájekové přišly hlasové zprávy plné kleteb, výhrůžek, slibů, že na ni „pošle neštěstí“, a výkřiků, že „tu poběhlici dostane zpátky tam, kam patří“.
Jana si to všechno poslechla bez hnutí ve tváři. Potom vyndala SIM kartu a nechala si dát novou. Ty hlasy pro ni přestaly být skutečností. Byly už jen šumem, rušením z dávno opuštěného světa.
Den rozhodnutí přišel v deštivé úterý. V hlavním sídle společnosti, ve skleněném mrakodrapu v centru Prahy, měla být představena nová dědička a zároveň se mělo jednat o převodu kontroly nad skupinou Tichý Group.
Jana vstoupila do budovy po boku Stanislava Vaňka. Za nimi kráčeli dva členové ochranky. Měla na sobě přísný bílý kostým, jehož cena by Filipovi zajistila několik let pohodlného života bez jeho věčného „musíme šetřit na všem“. Vlasy měla stažené do bezchybného uzlu a make-up pečlivě zakrýval stopy bezesných nocí.
V konferenčním sále seděli za obrovským oválným stolem lidé s tvářemi dravců. Muži v drahých oblecích si Janu měřili chladně, odhadujícím pohledem. Viktorie Mareková seděla v čele jako černá vdova uprostřed pavučiny. Vedle ní nechyběla dvojčata.
— Dámy a pánové, — začal Stanislav Vaněk a otevřel složku. — Podle poslední vůle Svatopluka Tichého a na základě výsledků genetické expertizy přechází kontrolní podíl na jeho dceru, Janu Kovářovou…
— Moment, — přerušila ho ostře Viktorie a vstala. Na rtech měla zářivý, dokonale sebejistý úsměv. — Než svěříme řízení této… osobě, ráda bych představenstvu předvedla svědky. Lidi, kteří ji znají lépe než kdokoli jiný. A kteří mohou potvrdit, že je psychicky nevyrovnaná, má sklony k toulání a také… ke krádežím.
Dveře zasedací místnosti se otevřely dokořán.
Janě přeběhl po páteři ledový mráz.
Dovnitř vešli Stanislava Hájeková a Filip Zeman.
V tom skleněném, dokonale naleštěném prostoru působili nepatřičně, jako by je někdo vytáhl z úplně jiné doby a bez varování postavil doprostřed cizího světa. Na Stanislavě Hájekové bylo okamžitě poznat, že se na tuto chvíli vypravila s velikou pečlivostí.