Klára Urbanová si už snad popáté uhladila neposlušný pramen vlasů. V dlani svírala láhev polosladkého vína za dvě stě dvacet pět korun, kterou schválně koupili ve vinotéce, ne jen tak v obyčejném supermarketu. Vedle ní postával Tomáš Řezník s dortem „Praha“ v rukou a přešlapoval z jedné nohy na druhou, jako by čekal, až ho učitel vyvolá k tabuli.
„Proč tam tak stojíš?“ sykla na něj Klára. „Zazvoň.“
„Máma už otevřela. Na co zvonit?“
Dveře byly opravdu jen přivřené. Z bytu se linula vůně pečeného kuřete a ještě něčeho sladkého, vtíravě ženského — možná parfému, možná pleťového krému. Takže teta Jaroslava Brňáková je taky tady. Tomáš se nepatrně zašklebil. Doufal, že si s matkou promluví o samotě. Anebo aspoň za přítomnosti otce, protože Miroslav Krejčí většinou mlčel.
„Tomáši, jsi to ty?“ ozvalo se z kuchyně matčino volání. „Pojďte dál, zujte se, hned přijdu.“
Klára mu vrazila láhev do ruky a přistoupila k zrcadlu v předsíni. Přetřela si rty rtěnkou. Popotáhla si béžové upnuté šaty, které si předevčírem pořídila ve slevě v obchodě s oblečením. Nebyly vyzývavé, ale přesně takové, aby pak tchyně mohla kamarádkám říct: Tomášova nevěsta je jako obrázek.
„Jsi nervózní?“ zašeptala.
„Ne.“
„Lžeš.“
„Dobře, trochu jo. Když má máma dobrou náladu, třeba si to ještě rozmyslí.“
„Tomáši, tři roky vám slibují klíče. Jaké rozmyslí?“
Přikývl, ale jistota v tom nebyla žádná.
U stolu už seděla teta Jaroslava Brňáková, starší sestra Aleny Vaněkové. Byla hubená, měla bystré, skoro dravé oči a svetr v barvě fuchsie, který jako by zářil i pod zhasnutým lustrem. Opravdu voněla krémem — Klára ho poznala hned. Stejnou dózu mívala její babička na komodě na chalupě.
„No vida, mládež dorazila!“ rozhodila teta Jaroslava ruce. „Ženich s nevěstou. Klárko, ty jsi ale krásná, opravdu krásná. Posaďte se, posaďte.“
Alena Vaněková položila na stůl mísu s bramborovým salátem a talíř s kuřetem. Tomášův otec, Miroslav Krejčí, už seděl v čele stolu a tiše si prohlížel ubrus. Takový byl pořád — jako by byl myšlenkami někde daleko, ale přitom mu neuniklo jediné slovo.
„Tak co, moji milí,“ začala matka, když si sedala, „povídejte. Jak pokračují přípravy?“
„Všechno běží podle plánu,“ usmál se Tomáš. „Restauraci máme zamluvenou, pamatujete si Marseille na Leninově? Našli jsme moderátora, takového svatebního uvaděče. Fotograf je taky domluvený.“
„A na kolik vás to vyšlo?“
„Přibližně dvaašedesát a půl tisíce korun.“
Alena Vaněková jen beze slova kývla. Teta Jaroslava hvízdla.
„No to tedy koukám. Za takové peníze se dřív kupovalo auto.“
„Teto Jaroslavo, za to dneska nekoupíš ani pořádnou ojetinu,“ uchechtla se Klára.
Všichni se zasmáli. Vzduch u stolu změkl, napětí trochu povolilo. Klára zachytila Tomášův pohled a mrkla na něj: teď, je čas. Odkašlal si.
„Mami. Tati. My jsme vlastně přišli kvůli jedné věci. Kvůli bytu.“
Alena Vaněková pomalu odložila vidličku. Miroslav Krejčí zvedl oči od ubrusu. Teta Jaroslava se náhle začala nesmírně soustředit na okurku na svém talíři.
„Jakému bytu, synku?“
„No jakému asi. Po babičce. Říkala jsi přece, že až se vezmeme, dáš nám klíče.“
„Nic takového jsem neřekla.“
Klára měla pocit, jako by se v ní něco tiše přetrhlo.
„Aleno Vaněková,“ ozvala se opatrně, ale hlas se jí napjal, „vy jste to říkala sama na Silvestra, přede všemi. Pamatuju si to. S Tomášem jsme o tom potom vyprávěli Patriku Bednářovi, takže na to máme i svědky.“
„Řekla jsem, že uvidíme. To není totéž jako že vám ho dáme.“
„Mami, co to má znamenat?“ Tomáš se viditelně ztratil. „My jsme s tím počítali. Schválně jsme si nebrali auto na úvěr, abychom si mohli našetřit na rekonstrukci.“
„Tomáši,“ povzdechla si Alena Vaněková. „Ten byt dáme Janě Čermákové.“
U stolu zavládlo takové ticho, že Klára slyšela, jak v kuchyni odkapává voda z kohoutku.
„Jaké Janě?“ vydechl Tomáš.
„Tvojí sestře. Komu jinému.“
„Mami… ty to myslíš vážně?“
„Vážněji už to ani nejde.“
Jana Čermáková byla o šest let starší než Tomáš. Žila v Třebíči s manželem Kryštofem Horákem a dvěma dětmi. Za celé tři roky známosti ji Klára viděla snad třikrát — přijela vždycky s nějakou marmeládou, suchá, tichá, neustále unavená. V duchu jí Klára říkala protivná cuchta. Nahlas samozřejmě nikdy.
„A co se vlastně stalo?“ zeptala se Klára a hlas jí vyskočil o půl tónu výš.
„Kryštof odešel. Před týdnem.“
„Jak odešel?“
„Normálně. Našel si v práci nějakou mladou, sbalil si tašku a zmizel. Jana zůstala sama se dvěma dětmi, pětiletým Vítězslavem Jelínkem a Sofií Doležalovou, té jsou tři. Byt v Třebíči mají pronajatý a Kryštof na něj okamžitě přestal dávat peníze. Jana dělá pokladní v supermarketu a bere osm tisíc korun. Chápeš vůbec, co to znamená?“
Tomáš se nadechl, jako by chtěl matku přerušit, ale slova mu na okamžik uvízla v krku.