„Mami, jenže…“
„Jaké jenže?“ skočila mu Alena Vaněková do řeči. „Jana nemá kam jít, Tomáši. Vůbec nikam. Jestli jí ten byt nenecháme, přijede sem i s dětmi. A my máme dvoupokojový byt. Kam ji tady asi nacpu?“
Tomáš ztichl.
Klára Urbanová cítila, jak se jí pod svátečními šaty rozlévá horko. Začalo to u krku a pomalu se sunulo níž, až k žaludku.
„Paní Vaněková,“ promluvila opatrně, protože se ze všech sil snažila udržet klidný tón, „já chápu, že je Jana v hrozné situaci. Opravdu. Jenže my máme za měsíc svatbu. Všechno už je domluvené, zaplacené, naplánované.“
„Kláro, co po mně chceš?“ povzdechla si Alena. „Je to moje dcera. Zůstala sama se dvěma malými dětmi. Mám ji snad poslat na ulici?“
„To nikdo neříká. Ale přece existují i jiná řešení. Může podat návrh na výživné. Může se obrátit na sociálku.“
„Sociálka jí dá pár korun. To jí střechu nad hlavou nezajistí.“
„Takže my si máme znovu hledat podnájem?“
„Jste dospělí, zdraví a bez dětí. Nějaký byt si najdete.“
Klára pomalu vydechla. Jaroslava Brňáková seděla vedle nich, mlčky chroupala nakládanou okurku a očima přejížděla z jednoho na druhého, jako by sledovala výměnu míčku při tenise.
Tomáš se obrátil k otci.
„Tati, ty k tomu nic neřekneš?“
Miroslav Krejčí se opřel o židli. Měl na sobě šedý svetr se dvěma úzkými proužky u límce, který si Klára pamatovala už z minulé zimy.
„A co bych měl říkat, synku? Máma má pravdu.“
„Tati, ale my jsme přece…“
„Tomáši, je ti jednatřicet. Jsi dospělý chlap. Máš práci a nevyděláváš zrovna málo. Klára taky pracuje. Teď bydlíte v pronajatém dvoupokojovém bytě, platíte něco přes šest tisíc měsíčně, tak si po skončení smlouvy najdete jiný. Nikdo kvůli tomu neumře.“
„Tohle ale není fér.“
„Co přesně není fér?“
„Ten byt jste mi slibovali od mých čtrnácti. Pořád jste říkali: až se oženíš, Tomáši, až si založíš rodinu, bude váš. Celý život jsem s tím počítal.“
„Jana taky počítala s tím, že bude mít manžela,“ odvětil otec suše. „A podívej, co jí Kryštof udělal. Život se na plány nikoho neptá.“
Jaroslava Brňáková to nevydržela a vložila se do hovoru.
„Tomáši, zkus se na to podívat lidsky. Jana je máma dvou dětí. Za to, co s Kryštofem poslední dva roky snášela, by jí člověk měl skoro ruce líbat. Vždyť ji úplně vysával, ty to dobře víš.“
„Vím,“ zamumlal Tomáš. „Ale co má s tím společného ten byt?“
„To, že nemá kam jinam jít! Přesně to s tím má společného.“
Klára zvedla sklenici ke rtům. Vůbec neměla chuť pít, potřebovala jen zaměstnat ruce, aby na nich nebylo vidět napětí.
„Můžu se na něco zeptat?“ řekla po chvíli. „Mluvíme o babiččině bytě v Praze, že? Jednopokojový, nějakých čtyřiatřicet metrů?“
„Ano,“ přikývla Alena. „Po babičce Anežce.“
„A jakou má podle vás teď hodnotu?“
„Kláro, kam tím míříš?“
„Jen se ptám. Tak tři a půl, možná skoro čtyři miliony?“
„Přibližně. A co má být?“
„To, že Jana se dvěma dětmi se na čtyřiatřiceti metrech dlouho nevydrží. Za pár let bude Vítězslav potřebovat vlastní pokoj. A dvoupokojový byt v Praze stojí nejméně pět milionů. Přemýšleli jste, odkud vezme peníze na doplatek?“
Alena Vaněková se na Kláru zadívala jinak než předtím. Její pohled ztvrdl a zostřil.
„To už ale není tvoje starost, Klárko.“
„Jak to, že není? Za měsíc se stanu vaší snachou.“
„Právě. Za měsíc. Jana je moje dcera už sedmatřicet let.“
Tomáš se pokusil rozhovor zklidnit.
„Mami, Kláro, prosím, nehádejme se. Mami, poslouchej. Co kdyby to bylo takhle: vy Janě pomůžete s nájmem, zůstane v Třebíči, podá žádost o výživné a rok nebo dva to nějak překlene. A my se nastěhujeme do babiččina bytu. To mi přijde spravedlivé.“
Alena si unaveně promnula kořen nosu.
„Tomáši, nájem v Třebíči vyjde aspoň na pět tisíc měsíčně. Vynásob si to čtyřiadvaceti měsíci. Máš sto dvacet tisíc. Takové peníze nemáme jen tak na rozdávání. A Jana už vůbec ne.“
„A myslíš, že já s Klárou je máme?“
„Ty je mít nemusíš. Ty si máš budovat svůj život.“
„Vždyť právě to dělám! A počítal jsem s tím bytem.“
„Tak si ho buduj v nájmu. Jako ostatní.“
Klára konečně odložila sklenici na stůl. Ruka se jí netřásla. Hlas také ne.
„Paní Vaněková, chci si to jen ujasnit. Říkáte nám teď, že byt, který jste nám tři roky slibovali, dáte Janě. Protože ji opustil manžel.“
„Ano.“
„A naše svatba, která je za měsíc, vás v téhle chvíli vlastně nezajímá. Máme si poradit sami.“
„Kláro, co s tím má svatba společného?“
„Všechno. Počítali jsme s tím, že po svatbě budeme bydlet v babiččině bytě. Na tom stál celý náš plán. Tomáši, řekni něco.“
Tomáš mlčel.
„Tomáši. Řekni jim to.“
„Kláro…“
„Co ‚Kláro‘? Co jsi mi říkal v únoru? Že jakmile se vezmeme, okamžitě se přestěhujeme a tenhle pronajatý byt pustíme. Říkal jsi mi to, nebo ne?“
„Říkal,“ připustil tiše.
„A co tedy bude teď?“
Tomáš uhnul pohledem.
„Tak si vezmeme hypotéku.“
„Jakou hypotéku, Tomáši?“ Klára si ani neuvědomila, že zvýšila hlas. „To myslíš vážně? Ty bereš třicet tisíc a já dvaadvacet a půl.“