„Dohromady máme dvaapadesát a půl tisíce. A hypotéka s dvacetiprocentním úrokem? To je splátka přes pětadvacet tisíc měsíčně, a ještě by bylo potřeba složit minimálně tři čtvrtě milionu předem. Kde je vezmeme?“
„Vždyť jsme něco našetřili na svatbu…“
„Na svatbu máme sotva šedesát dva tisíc. A většina už je stejně pryč. Navíc svatba je za měsíc, Tomáši. Za jeden jediný měsíc.“
Teta Jaroslava vydala podivný zvuk, něco mezi odkašláním a uchechtnutím.
„Klárko, koukám, že ty to máš všechno pěkně spočítané.“
Klára po ní střelila pohledem.
„A co jste čekala, teto Jaroslavo? Že neumím sčítat? Osm let dělám účetní v Pikniku. Čísla mi problém nedělají.“
Alena Vaněková prudce plácla dlaní do stolu.
„Tak dost. Žádné scény. Kláro, uklidni se. Tomáši, ty taky. Nejsme přece cizí, jsme rodina.“
„Rodina,“ zopakoval Tomáš zastřeně. „Mami, já Janu chápu. Fakt jo. Ale zkuste pochopit i mě. My jsme s tím bytem vážně počítali. Klára už vybírala tapety.“
„Tak to přehodnotíte.“
„Jak přehodnotíme? Polovinu svatby už máme zaplacenou. Restaurace chtěla zálohu dvaatřicet a půl tisíce. Nevratnou. Když to zrušíme, peníze jsou pryč.“
„Tak nic nerušte.“
„A kde budeme bydlet?“
„Tam, kde doteď. V nájmu.“
„Za šest a čtvrt tisíce měsíčně? Až do důchodu?“
„Dokud si sami nenašetříte.“
Tomáš sklopil oči k talíři. Salátu se ani nedotkl.
Klára odsunula židli a vstala.
„Tomáši. Jdeme.“
„Počkej.“
„Na co mám čekat? Slyšel jsi to. Pojď.“
„Kláro, sedni si. Probereme to v klidu.“
„Já jsem klidná až dost. Půjdeme domů a promluvíme si tam.“
„Promluvíme si tady. Sedni.“
Chvíli na něj hleděla, potom se pomalu posadila zpátky. Na budoucí tchyni se ani nepodívala.
„Dobře. Tak tedy v klidu. Tomáši, položím ti jednu otázku. Znamená to, že bereš zpátky všechno, co jsi mi celý rok sliboval?“
„Kláro, jaké bereš zpátky? Máma jen vysvětlila situaci.“
„Ptám se tě jasně. Odstupuješ od svých slov?“
„Neodstupuju. Jenom… já nevím, co teď.“
„Rozumím.“
Znovu se zvedla. Ze zadní opěrky židle sebrala černou kabelku ze Zary, koupenou ještě v době, kdy se značka dala normálně sehnat; Klára si ji schovávala skoro jako památku.
„Tak já ti to řeknu taky jasně. Před tvými rodiči i před tetou Jaroslavou. Bez bytu pro mě nejsi nikdo, Tomáši. Nebyla jsem s tebou tři roky proto, abych ve dvaatřiceti lepila manželovi odchlíplé tapety v pronajaté garsonce.“
U stolu nastalo hrobové ticho.
Miroslav Krejčí zvedl hlavu. Alena Vaněková pomalu položila sklenici. Teta Jaroslava pootevřela ústa.
„Zopakuj to,“ pronesla Alena tiše.
„Co přesně?“
„To, co jsi právě řekla.“
„Řekla jsem, co si myslím. Vy všichni jste se tvářili, že jde o lásku. Jenže to láska nebyla, paní Vaněková. Byla to dohoda. A součástí té dohody byl byt. Jakmile jste byt vyškrtli, dohoda končí.“
„Kláro,“ Tomáš vyskočil ze židle. „Co to plácáš?“
„To, co jsem měla říct už včera. Svatba nebude.“
„Kláro!“
„Tomáši, teď jedu domů, sbalím si věci a půjdu k Vendule. Zálohu za restauraci si rozdělíme napůl. Šaty jsem zaplatila já, ty si nechám. Prsteny vrať do zlatnictví, do čtrnácti dnů je berou zpátky, ověřovala jsem to.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Vážněji už to nejde.“
Otočila se a zamířila ke dveřím.
„Kláro, počkej!“ Tomáš se za ní rozběhl. „Co to děláš? Vždyť máme svatbu! Hosté jsou pozvaní!“
„Tak jim zavoláš.“
„Kláro!“
Už stála v předsíni. Sedla si na taburet a obouvala si sandály. Prsty se jí pohybovaly rychle a přesně, jako by tenhle úkon nacvičila stokrát. Přezku zapnula napoprvé.
„Tomáši, vysvětlím ti to lidsky. Já tě neopouštím jen tak. Jen nechci ve dvaatřiceti začínat od nuly. Moje kamarádky už bydlí ve svém. Klára Janečeková má s manželem třípokojový byt na Vinohradech. Irena Váleková je v novostavbě v Letňanech. Vendula staví dům kousek za Prahou. A já mám co? Čekat jako poslední v řadě na tvoje dědictví, které teď připadne sestře? Ne, děkuju.“
„Kláro, vždyť je tu ještě hypotéka.“
„Je ti jednatřicet. Splácel bys do dvaašedesáti. Mám litovat tvoje zdraví, nebo svoje?“
„Takže konec?“
„Ano. Konec.“
Otevřela dveře, ale ještě se na okamžik otočila.
„A mimochodem, ten dort si vezmi. Prahu nesnáším.“
Pak odešla.
Tomáš se vrátil do kuchyně jako omámený. Klesl na židli a podíval se na matku. Ona mu pohled neuhýbala.
„No,“ řekla Alena Vaněková, „tak to je celé.“
„Mami, co je celé?“
„Všechno, synku. Během jednoho večera jsi přišel o byt i o nevěstu.“
„To kvůli tobě! Tys to způsobila!“
„Já?“
„A kdo jiný? Neměla jsi před Klárou vůbec vytahovat Janu.“