Kdybys o ní mlčela, přivedl bych Kláru sem, nějak bychom se tu zabydleli a s Janou Čermákovou by se to pak vyřešilo…
„Slyšíš vůbec, co z tebe leze, Tomáši?“
„Co jako?“
„Řekl jsi: pak by se to vyřešilo. Jinými slovy — Jana se dvěma dětmi ať si bydlí, kde chce, hlavně že ty s Klárou budete pěkně v babiččině bytě, pod fototapetou.“
„Mami, takhle jsem to přece nemyslel.“
Miroslav Krejčí si nalil vodku. Pomalu, bez jediného zbytečného pohybu. Pak ji do sebe obrátil a ani se nenatáhl po jídle.
„Tomáši,“ ozval se nakonec, „když se tě Klára před chvílí ptala, jestli bereš svá slova zpátky, koukal ses do země. Vlastně ne do země. Na židli. Víš proč?“
„Proč?“
„Protože Klára pro tebe byla taky jenom byt. Pohodlný, hezký, vyhřátý. Počítal jsi s ní. Jenže ve chvíli, kdy to pohodlí zmizelo, začala ti být najednou protivná.“
„Tati, to není pravda.“
„Je, synku. A nejhorší na tom je, že pro ni jsi byl bytem taky. Akorát s nohama.“
„Tati!“
„Co pořád tati? Celý život jenom tati a mami. Ve třiceti ses objevil u vlastní matky s nataženou rukou: mami, dej. Zeptal ses někdy aspoň jednou, jak je jí s tlakem? Jestli mě nebere záda? Ne. Vždycky jen: dejte.“
„Míro, už dost,“ řekla Alena Vaněková tiše.
„Ne, ještě není dost. Ať to slyší. Jana nám volá každý týden. Vítězslav Jelínek křičí babičce do telefonu, Sofie Doležalová jí recituje básničky. A Tomáš? Kdy jsi naposledy zavolal jen tak, ne proto, že něco potřebuješ? No?“
Tomáš neřekl nic.
„Vidíš. Ani si nevzpomeneš.“
Jaroslava Brňáková, která do té chvíle seděla mlčky, si najednou odkašlala.
„Aleno, můžu k tomu něco říct?“
„Řekni, Jaruš.“
„Tomáši, na Kláru se nezlob. Je to teda ženská ostrá jako břitva, o tom žádná, a povahu má takovou, že by s ní jeden mohl řezat dřevo. Ale dneska vám vlastně udělala velkou službu.“
„Jakou službu?“
„Ukázala vám, koho sis málem vzal. Kdyby nebylo babiččina bytu, stejně byste se za dva roky rozešli. Jen by do toho už bylo dítě. A hypotéka.“
„Teto Jaruš…“
„A víš co? Řeknu ti ještě něco. Neurážej se. Ani ty nejsi žádný med. Rodiče tě půl života drží nad vodou. Jednou lednice, podruhé pračka, pak auto, s tím vším ti pomáhali. A ty pořád dokola: dejte, zaplaťte, pomožte. Jednatřicet let, Tomáši. V našem věku už v jednatřiceti lidi čekali druhé dítě.“
Tomáš sklopil oči do mísy s bramborovým salátem.
Jaroslava dodala už mnohem tišeji:
„Nejhůř je teď Janě. Zkus si to jen představit. Vítězslav je malý a ptá se, kde má tátu. Sofie po nocích pláče. A tvoje máma s tátou jí prostě nastavili rameno, aby se měla o co opřít. Ty jsi dospělý chlap, ale tváříš se, jako by ti někdo sebral hračku.“
„To není hračka.“
„Je to byt, Tomáši. Jenom zdi. Mrtvá věc. Jana je živý člověk.“
Odešel kolem jedenácté. Zavolal si taxi, protože sednout za volant nedokázal. Ne že by auto nešlo nastartovat — on sám na to neměl sílu.
V pronajatém dvoupokojovém bytě bylo prázdno. Klára Urbanová si neodnesla všechno, ale vzala přesně to, co považovala za nutné: kosmetickou taštičku, fén, notebook a všechny nabíječky. Na nočním stolku po ní zůstal jen prstýnek s kamínkem, který jí dal na Valentýna. Vedle něj ležel lístek.
„Tomáši, týden mi nevolej. Pak se domluvíme, co s restaurací a prstýnky. Nedělej scény. Klára.“
Posadil se na kraj postele a zůstal tak dlouho, bez pohnutí. V kapse měl svazek klíčů: od pronájmu, od rodičů a starý klíč od babiččina bytu v Nuslích. Alena Vaněková mu ho kdysi dávno dala ještě za babiččina života, aby tam mohl zajít zalít květiny, kdyby bylo potřeba. Nikdy ho nevrátil. Prostě mu zůstal na kroužku.
Tomáš klíč sundal. Chvíli ho obracel v dlani. Potom ho položil na stolek hned vedle Klářina prstýnku.
Ve dvě v noci zavolal Janě Čermákové.
„Tomáši?“ ozvala se téměř okamžitě, jako by vůbec nespala. „Stalo se něco?“
„Ahoj, Jani.“
„Co máš s hlasem?“
„Nic. Všechno je v pořádku. Já jen… chtěl jsem ti zavolat. Jak se držíš? A co děti?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Vítězslav špatně spí. Sofie zatím docela dobrý, je ještě malá, moc tomu nerozumí.“
„A ty?“
„Já?“ Jana se tiše, unaveně zasmála. „Tomáši, beru sotva osm tisíc. Jak se asi můžu mít?“
„Jani. Zítra ti pošlu peníze. Sedm a půl tisíce.“
„Ne, Tomáši, to nedělej.“
„Udělám. Jsi moje sestra. Prostě ti je pošlu.“
„Co se děje?“
„Nic. Jen jsem zavolal.“
Ukončil hovor. Díval se na prstýnek a na klíč, které ležely vedle sebe na nočním stolku. Pak klíč znovu vzal do ruky, chvíli ho sevřel v prstech a vstal.
V kuchyni otevřel zásuvku a vytáhl šedou obálku z České pošty, ve které míval uložené různé dokumenty. Vsunul do ní klíč. Na přední stranu napsal: „Mami, předej Janě.“
Obálku zalepil.
Potom otevřel lednici a vytáhl nedojedený dort Praha, který mu Alena nakonec přece jen strčila s sebou. Ukrojil si kus, sedl si ke stolu a snědl ho. Pak vstal, umyl talíř i vidličku a postavil je do odkapávače.
Zhasl a lehl si spát tak, jak byl. V oblečení.