Michaela Moravecová vrazila ramenem do dveří ředitelny tak prudce, že málem porazila sanitářku, která právě procházela kolem. Jen rychle zamumlala omluvu a rozběhla se ke schodišti. Čekat na výtah by znamenalo ztratit celou věčnost.
Vedoucí oddělení. V osmadvaceti.
V hlavě jí pořád zněl hlas Josefa Zemana: „Michaelo, všichni vaši kandidaturu podporujeme. Zasloužila jste si to.“
Venku drobně mrholilo, typický říjnový déšť se lepil na kabát i na vlasy, ale Michaele připadalo, jako by se nad městem rozlilo polední slunce. Shodila kapuci, nastavila tvář vlhkému větru a nahlas se zasmála. Jeden kolemjdoucí se po ní překvapeně otočil.
Myslela na Pavla Tkadlece. V duchu viděla, jak ji vezme do náruče — přesně tak to dělal pokaždé, když domů přinesla nějakou radostnou novinu. Zatočí se s ní uprostřed kuchyně, vytáhne láhev šampaňského, kterou schovávali „na výjimečnou chvíli“, a pak zavolá její mamince. Vždycky volal Ireně Tesařové jako první. Řekne jí: „Blahopřejte dceři, zase všem vytřela zrak.“ A máma bude do telefonu dojatě plakat.
A potom určitě dorazí Simona Urbanová. Nejlepší kamarádka. Skoro sestra. Přiběhne s napoleonem z pekárny na rohu, protože právě tenhle dort má Michaela nejradši a Simona to dobře ví. Připijí si. Budou sedět ve třech u stolu dlouho po půlnoci, stejně jako kdysi na vysoké.
U stánku s květinami se Michaela zastavila. Koupila si svazek žlutých chryzantém. Bylo to trochu směšné — dávat květiny sama sobě. Jenže dnes měla pocit, že si může dovolit úplně všechno.
Taxi ji dovezlo domů za dvacet minut. Do pátého patra vyběhla po schodech, protože výtah jako obvykle nefungoval. Před dveřmi se zastavila a snažila se popadnout dech.
A pak ztuhla.
V předsíni stály cizí boty. Dámské. Červené, s úzkým podpatkem. Simoniny.
Nejdřív ji u srdce nepíchlo. Dokonce ji napadlo, že je to báječné — Simona je tady, uslyší novinku hned. Jenže ty střevíce působily divně. Neodložené, spíš odhozené. Jedna bota ležela nakřivo, převrácená na bok, jako by je někdo zouval ve spěchu.
„Pavle?“ zavolala Michaela tiše. „Simono, jste doma?“
Nikdo neodpověděl. Jen odkudsi z hloubi bytu se ozývaly tlumené hlasy.
Michaela udělala krok dovnitř. Kytice jí najednou ztěžkla v ruce. Položila chryzantémy na skříňku u zrcadla a pomalu si svlékla plášť, opatrně, jako by se bála sebemenším šustnutím narušit něco, co už stejně bylo rozbité. V zrcadle zahlédla vlastní obličej — bledý, s nepřirozeně velikýma očima. Skoro cizí.
Vydala se chodbou. Neplížila se, ale ani nešla normálně. Někde hluboko uvnitř už věděla, co uvidí. Rozum se však ještě bránil a narychlo jí podstrkoval jiné možnosti: Simoně se udělalo špatně, Pavel jí pomáhá, jen spolu mluví…
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené.
Michaela k nim došla. Podívala se dovnitř.
A pochopila všechno.
Nevykřikla. Nesvezla se k zemi. Jen tam stála a dívala se — jednu vteřinu, druhou, třetí. Potom dveře potichu přivřela. Z jejich strany.
Vrátila se do předsíně a posadila se na taburet. Pohledem zavadila o žluté chryzantémy, které bezvládně visely ze skříňky dolů. Tak směšné. Tak zbytečné.
Uvnitř nezůstalo nic. Žádné slzy, žádný křik. Jen ostré, zvonivé ticho, jako by někdo vypnul zvuk celého světa.
„Vedoucí oddělení,“ proběhlo jí absurdně hlavou. A koutkem úst se trpce pousmála.
Uběhlo asi deset minut. Z ložnice se ozývalo šustění a potom přidušený smích. Simonin smích. Ten, který Michaela znala od prvního ročníku, z kolejí, ze Simoniny svatby, jež se rozpadla po půl roce — tehdy si ji Michaela vzala k sobě, vařila jí čaje, vozila ji k psychologovi. Tentýž smích zněl i na její vlastní svatbě, kde Simona stála jako svědkyně, plakala dojetím a opakovala: „Míšo, vy dva jste tak krásný pár…“
Michaela vstala. Stáhla si z prstu snubní prsten a chvíli ho držela uprostřed dlaně. Pavel ho koupil před třemi lety.