v malém klenotnictví v jedné z bočních ulic — nenápadný kroužek z bílého zlata, žádné okázalosti, žádná snaha oslnit. Přesto ho měla ráda.
Položila ho na noční stolek vedle chryzantém.
Pak vzala do ruky mobil a otevřela bankovní aplikaci. Měli společný účet. Trvala na něm ona, protože jí to připadalo správné, čisté, partnerské. Jenže zůstatek přesně odpovídal tomu, co tam během let poslala ona sama. Pavel Tkadlec za celé tři roky nepřidal ani korunu. Vždycky měl stejné vysvětlení: „Až se ten projekt rozjede, Míšo, však víš.“ A ona věděla. Posílala peníze dál. Platila. Táhla je oba.
Teď převedla všechno. Do poslední koruny. Na svůj soukromý účet, o kterém Pavel neměl tušení. Založila jí ho maminka ještě před svatbou a pokaždé jí připomínala: „Nikdy ho neruš, Míšo. Ženská rezerva je svatá věc.“
Potom se přihlásila do Pavlovy pracovní pošty. Heslo jí kdysi dal sám — prý kdyby se stalo něco naléhavého. Věřil jí. Michaela napsala jediný e-mail jeho nadřízenému. Připojila snímky obrazovky z korespondence, kterou objevila už před půl rokem. Tehdy se donutila uvěřit, že jde jen o pracovní záležitost. Jenže nebyla. Byly v ní úplatky. Ne velké, zato pravidelné. Tenkrát mlčela, protože ho milovala, věřila mu a pořád čekala, že se všechno nějak srovná.
Teď už nečekala nic.
Stiskla „odeslat“.
Simona Urbanová. Simona měla kosmetický salon. Malý a prodělečný. Minulý rok jí Michaela půjčila na rekonstrukci sto tisíc korun. Se směnkou, notářsky ověřenou. „Ať je to jako mezi dospělými,“ smála se tehdy Simona. Papír ležel v trezoru u Michaeliny matky.
Michaela vytočila její číslo.
„Mami,“ řekla klidně. „Ahoj. Potřebuju Simoninu směnku. Pamatuješ, schovávala sis ji?“
„Míšo, co se děje?“ zpozorněla matka okamžitě. „Stalo se něco?“
„Nic. Jen nastal čas ji uplatnit. Lhůta vypršela.“
„Míšo…“
„Mami. Později. Všechno ti řeknu potom. Teď tě prosím, udělej to.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak matka tiše pronesla:
„Jedu k tobě.“
„Ne. Já odjíždím. Hned.“
„Kam?“
„Ke tetě Gabriele Tkadlecové. Do Poreče. Na týden.“
„Michaelo…“
„Mám tě ráda, mami. Jsem v pořádku. Opravdu.“
Ukončila hovor. Z ložnice znovu zazněl smích. Michaela přešla do pracovny a posbírala doklady — občanku, diplom, pracovní smlouvy a další papíry. Do menšího kufru naházela pár věcí, notebook a nabíječku.
Nakonec se ještě vrátila ke stolku. Vzala snubní prsten mezi prsty a chvíli se na něj dívala. Pak zamířila do kuchyně, otevřela odpadkový koš a pustila ho dovnitř. Kov tiše cinkl o plechovku. Michaela přiklopila víko.
Na stůl postavila láhev šampaňského. Tu, kterou měli původně otevřít spolu. Vedle položila dvě skleničky a krátký vzkaz: „Pogratulujte mi. Stala jsem se vedoucí oddělení. A od vás odcházím. Klíče nechte ve schránce. Byt je můj — darovací smlouva, Pavle, vzpomínáš?“
Dveře za sebou zavřela velmi tiše. Sešla dolů. Venku pořád mrholilo, jenže teď už to byl opravdový déšť — studený, protivný, vytrvalý.
Michaela si zastavila taxi.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič.
„Na nádraží. Hlavní.“
Poreč ji přivítala slaným větrem a nízko staženou šedou oblohou. Teta Gabriela Tkadlecová, mladší sestra její matky, tu žila už patnáct let. Po rozvodu odešla „k moři a co nejdál od všech“, koupila si malý domek kousek od promenády a otevřela kavárnu. Michaela sem jako dítě jezdila každé léto.
„Míšo!“ Teta ji na nádraží sevřela v náručí a na nic se neptala. Jen se jí podívala do očí a řekla: „Pojď.“
Venku na ně čekala tetina obstarožní Niva.