Cestou v omláceném terénním autě zpočátku mlčely. Motor tiše hučel, stěrače rozmazávaly drobné kapky po skle a Michaela Moravecová se dívala ven, jako by se jí všechno za oknem týkalo jen vzdáleně. Teprve po chvíli Gabriela Tkadlecová promluvila, náhle a bez přípravy:
„Kavárnu zavírám. Prostor půjde do prodeje.“
Michaela se k ní prudce otočila.
„Cože? Proč?“
„Otevřeli tu noví sousedi. Síťová kavárna. Srážejí ceny tak nízko, že to neutáhnu.“
Michaela na ni chvíli jen hleděla.
„A co kdybych to odkoupila já?“
„Ty?“ vyhrkla teta.
„Já, teto Gabrielo. Zůstanu tady. Napořád.“
Gabriela málem sjela z úzké silnice do příkopu.
První dny Michaela nedělala téměř nic. Jen chodila podél moře. Bosé podrážky se jí bořily do vlhkého písku, voda byla ledová a vítr jí cuchal vlasy. Někdy se rozplakala tak tiše, že to spolklo šumění vln. Jindy se zničehonic rozesmála, prudce a nečekaně, až se sama lekla. Matka jí volala pravidelně. Michaela hovor vždy přijala, odpovídala stručně a klidně. Na druhém konci linky matka plakala. Michaela už ne.
Pavel Tkadlec jí psal pořád. Nejdřív zuřivě: „Co sis to dovolila?! Vyhodili mě! To jsi zařídila ty?!“ Pak přišly zprávy prosebné, ponížené: „Míšo, odpusť mi, byl jsem idiot, bez tebe to nezvládnu.“ Následovaly výhrůžky. Potom zase žadonění. Michaela zprávy nečetla. Jedno číslo zablokovala a vzápětí se objevil z jiného.
Simona Urbanová zavolala jen jednou. Z neznámého čísla. Michaela sama nevěděla proč, ale hovor zvedla.
„Míšo,“ ozval se Simonin hlas, opilý a plný jedu. „To myslíš vážně? Vytáhla jsi na mě tu směnku? Čtyři sta tisíc! Já to nedám…“
„Dáš,“ odpověděla Michaela tiše. „Prodej salon. Mně je to jedno.“
„Ale vždyť my jsme… já jsem ti byla skoro jako sestra…“
„Sestra,“ zopakovala Michaela bezvýrazně.
A zavěsila.
Za měsíc byl prostor její. O další dva týdny později kavárnu znovu otevřela. Dala jí jméno Chryzantéma. Gabriela se nad tím názvem podivila, ale Michaela nic nevysvětlovala.
Práce bylo víc než dost. Objížděla dodavatele, stála za kávovarem, učila se péct a po večerech zapisovala recepty. Gabriela měla starý německý postup na jablečný koláč, který místní zbožňovali, a Michaela ho pilovala tak dlouho, dokud nebyl přesně takový, jaký měl být. V listopadu už chodili první stálí hosté. Domácí, rybáři, dvojice spisovatelů, kteří sem jezdili na chalupu. A také malíř — vysoký, prošedivělý muž s očima překvapivě mladýma. Jmenoval se Martin Vaněk.
Objevoval se každé ráno. Objednal si dvojité espresso, k tomu kousek koláče, sedl si ke stolu u okna a vytáhl skicák. Kreslil mlčky, jako by kolem něj kavárna ani nebyla.
Seznámili se vlastně náhodou. Jednou si zapomněl peněženku a Michaela ho nechala odejít bez placení. Druhý den přinesl kresbu. Její portrét. Nebyl lichotivý ani uhlazený. Nepokoušel se ji zkrášlit. Byla na něm prostě ona — unavená, ztichlá, s něčím nedožitým v pohledu.
„Odkud jste?“ zeptal se jí.
„Z Plzně.“
„Já teď z Olomouce. Ale narodil jsem se…“ Lehce se pousmál. „Taky v Plzni. Na Petrohradské.“
Michaela zvedla oči.
„Já tam vyrůstala.“
Na okamžik se oba odmlčeli.
„Ulice?“ zeptal se Martin.
„Kronverská.“
Ztuhl. Pomalu odložil šálek.
„Číslo domu?“
„Sedmnáct.“
Martin zbledl. Sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl starou fotografii. Beze slova jí ji podal.
Na snímku byl dvůr. Její dvůr. Houpačky, na kterých se jako malá houpala. Pískoviště. A dvě děti — asi pětiletá holčička v červeném kabátku a o něco starší chlapec, který ji držel za ruku.
„To jsem já,“ řekla Michaela pomalu. „To… jsem opravdu já?“
„Jsi,“ přikývl Martin. „A vedle tebe jsem já.“
V prázdné kavárně zůstali sedět až do pozdního večera. Gabriela zavřela sál a ohleduplně se vytratila nahoru.
Postupně vyšlo najevo, že jejich rodiče se kdysi přátelili velmi blízce, skoro jako jedna rodina. Martinovi bylo osm, Michaele pět. Bydleli ve stejném vchodě. Pak se Vaňkovi odstěhovali, protože Martinův otec dostal práci v Olomouci. Před odjezdem dala Martinova maminka malé Michaele prstýnek. Obyčejný dětský, stříbrný, s drobným modrým kamínkem.
„Máma tehdy řekla: ‚To je pro tvoji nevěstu, Martine. Až vyrosteš, bude patřit jí.‘“