„Jenže já se tehdy ohradil, proč zrovna jí. A máma mi na to řekla: ‚Tak tedy jí. Ať ho nosí.‘“
„Prstýnek,“ vydechla Michaela téměř neslyšně. „S modrým kamínkem…“
Vzpomínka se jí vrátila jen matně, rozvlněná jako obraz pod hladinou. Jako malá ho mívala zavěšený na řetízku. Později, už jako dospívající holka, ho prý ztratila. Hledala ho po celém bytě, plakala, nedokázala se s tím smířit. Maminka ji tehdy hladila po vlasech a říkala: „On se najde, Míšo. Takové věci se neztrácejí navždy.“
Michaela zvedla oči.
„A proč jste vlastně tady?“
„Přijel jsem kvůli výstavě,“ odpověděl Martin. „Měl jsem zůstat týden. Nakonec jsou z toho už tři měsíce.“
Na chvíli se odmlčel. Pak pronesl tišeji:
„Hledal jsem tě. Ne tak, že bych měl adresu a pátral po tobě. Ale celý život jsem měl pocit, že někde existuje ta holčička s prstýnkem.“
Michaela se rozesmála. Vzápětí se jí po tváři skutálely slzy. A pak se znovu zasmála, bezmocně a šťastně zároveň.
Druhý den odjela do Plzně. Jen na otočku, za maminkou.
„Mami,“ začala hned ve dveřích. „Ten dětský prstýnek. Stříbrný, s modrým kamínkem. Pamatuješ si ho?“
Irena Tesařová se na ni zadívala zvláštním, dlouhým pohledem. Potom beze slova vstala, přešla ke komodě, vytáhla spodní zásuvku a z jejího zadního rohu vyndala drobnou krabičku.
„On se nikdy neztratil, Míšo,“ řekla tiše. „Schovala jsem ho. Byla jsi tehdy puberťačka, pořád jsi někde něco nechávala, bála jsem se, že o něj přijdeš doopravdy. A potom… potom jsem na něj zapomněla. Vybavil se mi až teď, když jsi volala.“
Uvnitř ležel prstýnek. Malý, ztmavlý časem, skoro až křehký. Jen modrý kamínek se v něm pořád leskl, jako by se ho roky vůbec nedotkly.
Michaela ho přivezla zpátky do Poreče a ukázala Martinovi.
Dlouho neřekl ani slovo. Až po chvíli zašeptal:
„Víš, co máma říkávala? Že až se jednou potkají, poznají se okamžitě. I kdyby mezitím uběhl půl života.“
Za půl roku se vzali. Na porečské matrice. Bez velké slavnosti, bez davu příbuzných a známých. Byla u toho jen Gabriela a Michaelina maminka. Irena Tesařová přijela z Plzně, seděla tiše a plakala, jenže tentokrát to byly úplně jiné slzy.
Uplynulo dalších šest měsíců.
Pavel ji nakonec vypátral. Přes známé tety Gabriely, nějak si poskládal, kde je. Do Poreče dorazil v květnu. Michaela ho uviděla z okna kavárny. Stál na druhé straně ulice, promočený deštěm, pomačkaný, jaksi sešlý a starší, než si ho pamatovala.
Vyšla ven.
„Míšo,“ oslovil ji. „Všechno mi došlo. Nemám práci. Simona ode mě odešla, jakmile pochopila, že nejsem nikdo. Bydlím u mámy. Udělám cokoliv. Odpusť mi.“
Michaela se na něj dívala klidně. Nebyla v ní zlost. Ani pohrdání. Jen lehký údiv, s jakým člověk hledí na cizince, který si ho spletl s někým jiným.
„Pavle,“ řekla tiše. „Děkuju.“
„Cože?“
„Děkuju ti. Opravdu. Kdybyste nebyli ty a Simona, možná bych tak žila dál. A nikdy bych nezjistila, že život může vypadat jinak.“
Ve dveřích kavárny se objevil Martin. Došel k ní a postavil se po jejím boku. Položil jí ruku na rameno, ne majetnicky, jen samozřejmě a tiše. Na Pavla pohlédl bez nenávisti, skoro lhostejně, jako se člověk dívá na loňský sníh.
Pavel pootevřel ústa. Pak je zase zavřel. Otočil se a odešel po mokrém nábřeží. Shrbený, menší, než býval.
Michaela za ním chvíli hleděla. Vítr jí cuchal vlasy. Na levé ruce se jí na tenkém řetízku houpal malý stříbrný prstýnek s modrým kamínkem. Nosila ho u srdce. A na prsteníčku měla jiný, také se safírem, jen větší. Martin ho našel v krámku starého zlatníka v Olomouci.
„Pojď,“ řekl. „Je zima.“
Vrátili se do kavárny. Gabriela zvedla oči od pokladny. Na nic se neptala. Jen se usmála tím svým vrásčitým úsměvem, stejným, jakým se na Michaelu usmívala, když byla malá.
Venku mezitím ustal déšť. Nad mořem se protrhaly mraky a mezi nimi se prodralo pozdní květnové světlo.
Michaela si nalila kávu a posadila se k oknu.
Za sklem křičeli rackové.