Z vedlejší místnosti k ní tlumeně doléhaly hlasy. Patrik Švec a Helena Vaceková spolu cosi rozčileně probírali, občas někdo zvýšil hlas, ale přes zeď nebylo možné rozumět jednotlivým slovům. Petra Tesařová se o to ani nesnažila. Poprvé po dlouhé době v sobě cítila něco zvláštního — pevnost, kterou u sebe neznala. Jako by se v ní přetrhla struna, napínaná celé roky až k bolesti. Teď sice zůstával strach, ale zároveň přišla i podivná úleva.
Ráno se probudila dřív než obvykle. Anna Krejčíová ještě spala schoulená pod peřinou, drobná a klidná, s vlasy rozsypanými po polštáři. Petra se k ní sklonila, políbila ji do temene, potichu se oblékla a vyšla do kuchyně.
Helena Vaceková už seděla u stolu s hrnkem čaje. Upřeně hleděla z okna a dávala okázale najevo, že ji nehodlá pozdravit.
Petra beze slova zapnula konvici, vytáhla chleba a máslo a posadila se naproti ní.
„Jak dlouho se ještě budete tvářit uraženě?“ pronesla Helena, aniž otočila hlavu. „Myslíte si, že jste všechny vyděsila tím svým ultimátem? Patrik je dospělý chlap. Jen tak se z bytu hnout nenechá.“
„Nebyl to žádný výhrůžný projev,“ odpověděla Petra klidně. „Bylo to rozhodnutí.“
„No jistě. Uvidíme, co vám na to řekne právník. Patrik v noci volal známému, který se v těchhle věcech vyzná. Vysvětlil mu jeho práva. Takže si nemyslete, že to půjde tak hladce. Ještě kvůli tomu budete plakat.“
Petra si pomalu namazala krajíc máslem.
„Možná. Ale brečet budu ve vlastním bytě. A hlavně bez vás.“
Helena sebou trhla a prudce se k ní otočila.
„Víte vy vůbec, co jste zač? Nevděčná, zlá ženská. Můj syn pro vás udělal tolik věcí a vy ho chcete vyhodit na ulici. A mě taky. Starou ženu, která potřebuje péči.“
„Jakou péči?“ Petra zvedla oči. „Jste zdravější než já. Včera jste půl dne přesouvala nábytek ve svém pokoji a ještě jste mi vyčítala, že vám nepomáhám.“
Tchyně sevřela rty do úzké čárky, ale tentokrát neodpověděla.
Do kuchyně vešel Patrik. Vypadal, jako by celou noc nezamhouřil oči. Pod očima měl tmavé kruhy, vlasy rozcuchané, pohled nejistý. Znovu zapnul konvici, přestože voda byla ještě horká, a posadil se na volnou židli.
„Petro,“ začal opatrně, „celou noc jsem o tom přemýšlel. Zkusme to ještě jednou. Pojďme třeba do manželské poradny. V práci mi doporučili jednoho dobrého odborníka.“
„Na to už je pozdě, Patriku. Neříkám ti to poprvé. Stokrát jsem ti vysvětlovala, že takhle žít nechci. Neslyšel jsi mě. Teď už je pozdě začít poslouchat.“
„Ale proč hned takhle?“
„Protože ti už nevěřím. Slíbil jsi mi, že tvoje matka u nás zůstane dva měsíce, než jí opraví byt. Jsou to čtyři roky. Rekonstrukce skončila po třech měsících. Ona tu ale zůstala.“
„Samotné je jí těžko,“ vložila se do hovoru Helena. „Zvykla jsem si na vás. I na Annu jsem si zvykla.“
„Pak jste se podle toho měla chovat,“ utnula ji Petra. „Neměla jste tu poroučet, urážet mě a míchat se do našeho manželství.“
„Já do vaší rodiny patřím! Jsem matka tvého muže.“
„A já jsem matka vaší vnučky. Jenže na tom vám nikdy nezáleželo.“
Po snídani Petra pomohla Anně obléct se, učesala ji a odvedla ji do školy. Cestou se snažila působit normálně. Ptala se dcery na úkoly, připomněla jí výtvarnou výchovu a usmála se, když Anna vyprávěla něco o spolužačce. Uvnitř však byla napjatá jako struna.
Když se vrátila domů, byt už žil vlastním dramatem. Helena Vaceková chodila sem a tam s telefonem u ucha a z útržků rozhovoru bylo jasné, že obvolává příbuzné.
„Ano, představ si, vyhazuje nás… Ne, nepřeháním… Doslova na ulici… Všichni jsme z toho v šoku… Přijeďte dneska, musíme to probrat…“
Petra prošla kolem ní do ložnice a zavřela za sebou dveře. Bylo jí jasné, co se chystá. Helena sháněla podporu. Za chvíli se do bytu nahrnou tety, strýcové, sestřenice, bratranci a všichni ti lidé, kteří se objeví vždycky, když je potřeba někoho společně odsoudit. Měli přijít soudit ji, vyčítat, kázat o rodině a spravedlnosti.
Dobře. Ať přijdou. Byt patřil jí. A stejně tak měla plné právo rozhodnout, kdo v něm bude sedět a kdo ne.
Kolem třetí odpoledne se ozval zvonek. Petra otevřela. Na prahu stála mladší sestra Heleny Vacekové, Marta Doležalová, žena s pronikavým hlasem a vrozenou schopností strkat nos do věcí, po kterých jí nic nebylo. Vedle ní postávala ještě nějaká vzdálená příbuzná, snad sestřenice z třetího kolena, kterou Petra viděla v životě možná dvakrát.
„No nazdar, Petruško,“ protáhla Marta zpěvavě a bez čekání vstoupila do předsíně. „Tak jsme slyšeli, že se u vás chystá převrat.“
„Když už jste přišly, pojďte dál,“ ustoupila Petra stranou.
Obývací pokoj se během krátké chvíle zaplnil. Dorazil i Patrikův bratranec Filip Moravec, který pracoval někde v autoservisu a s oblibou pronášel dlouhé řeči o tom, jak je život nespravedlivý k poctivým lidem. Objevila se také Helenina sousedka, s níž se za ta léta stihla důvěrně spřátelit.
Všichni se usadili. Helena Vaceková si počínala skoro jako režisérka před premiérou. Rozmístila své publikum, zaujala pozici a spustila představení.
„Tak se podívejte,“ ukázala na Petru. „Tahle žena chce mě i Patrika vyhodit z bytu. Po tom všem, co jsme pro ni udělali.“
„Petro, jak tě něco takového může napadnout?“ rozhodila Marta Doležalová rukama. „Jste přece rodina. Sedm let spolu. Takhle se to nedělá.“
„Dělá,“ řekla Petra. „Byt je můj. Pokud chci žít s manželem a tchyní, žiju s nimi. Pokud nechci, budu žít sama.“
„Ale Patrik tady dělal rekonstrukci,“ vložil se do toho Filip. „Vrazil do toho peníze. To ti připadá fér? Člověk investuje a pak dostane kopanec?“
„Rekonstrukci dělal pro naši domácnost. Nikdo ho k tomu nenutil. Nemá účtenky na materiál, nemá smlouvu s řemeslníky,“ odpověděla Petra, protože si tuhle otázku předem zjistila. „Jeho náklady by se dokazovaly velmi těžko. A i kdyby se mu to podařilo, nevzniká mu tím vlastnické právo k bytu. Maximálně by mohl žádat nějakou náhradu.“
„Takže právníky už jste na nás poštvala,“ procedila Helena. „Připravovala jste se. Hezky dlouho jste vymýšlela, jak se nás zbavit.“
„Nevymýšlela jsem žádný plán. Jen mi došla trpělivost.“
Patrik po celou dobu seděl v rohu a mlčel. Působil ztraceně. Zjevně netušil, jak dostat situaci zpátky pod kontrolu. Příbuzní mezi sebou hučeli, rozebírali detaily a navrhovali nesmysly, jeden větší než druhý. Někdo mluvil o tom, že by se Patrik měl nechat napsat „na podíl“, jiný doporučoval podat žalobu, další se tvářil, že přesně ví, jak se takové věci řeší, i když bylo jasné, že o tom nemá nejmenší ponětí.
Petra poslouchala s nehybným výrazem. Uvnitř ji to sice stálo síly, ale navenek nedala znát nic.
„Tak dost,“ zvedla se nakonec Marta Doležalová a zapřela si ruce v bok. „My nedovolíme, aby našeho Patrika někdo vyhodil jako psa. Budeme se bránit.“
„Braňte se,“ pokrčila Petra rameny. „Jen počítejte s tím, že se budete přít se zákonem. A ten stojí na mojí straně.“
„Zákon je jedna věc, spravedlnost druhá,“ pronesla Helena Vaceková slavnostně. „Bůh všechno vidí.“
„Právě,“ podívala se Petra tchyni přímo do očí. „Vidí i to, jak jste mi čtyři roky otravovala život.“
Místnost znovu vybuchla. Někdo na Petru křičel, že je nevděčná. Jiný se dovolával jejího svědomí. Marta Doležalová se dokonce pokusila sehrát scénu se srdeční slabostí — chytila se za hruď, zaklonila hlavu a dramaticky klesla na pohovku. Petra tenhle výstup viděla už několikrát, takže ji nevyděsil.
„Marto, kapky na uklidnění jsou v kuchyni v lékárničce,“ řekla suše. „Nebo vám mám zavolat záchranku?“
„To není potřeba,“ ožila Marta okamžitě a znovu začala rozhořčeně mluvit.
Po další hodině toho měla Petra dost. Vstala a hlasem, který přehlušil všechny ostatní, oznámila:
„Konec. Audience skončila. Musím vyzvednout dceru ze školy. Do té doby prosím všechny návštěvy, aby odešly. Cizí lidé v mém bytě zůstávat nebudou.“
„My nejsme cizí, jsme příbuzní,“ namítla Marta dotčeně.
„Jste příbuzní mého manžela. A můj manžel tu bydlí jen proto, že jsem mu to dovolila. Takže na shledanou.“
Petra odešla do předsíně a otevřela vstupní dveře dokořán. Do bytu vtrhl studený vzduch z chodby. Příbuzní začali reptat, ale jeden po druhém se zvedali a sbírali kabáty. Helena Vaceková sledovala celou scénu s takovou nenávistí, až se zdálo, že kolem ní houstne vzduch.
Když procházela kolem Petry směrem ke svému pokoji, naklonila se k ní a tiše zasyčela:
„Toho budeš ještě litovat. A hodně.“
Večer, když už Anna ležela v posteli a byt konečně ztichl, přišel Patrik za Petrou do ložnice. Seděla s knihou v ruce, ale nečetla. Jen hleděla na jedno místo, jako by se snažila udržet myšlenky pohromadě.
„Petro,“ ozval se tiše, „můžeme si promluvit? V klidu. Bez hádek.“
„Mluv.“
Patrik zůstal stát u dveří a chvíli si mnul prsty.
„Chápu, že se zlobíš na mámu. Opravdu to chápu. Ale proč do toho zatahuješ mě? Já tě miluju. Chci být s tebou a s Annou.“