„Kdybys mě opravdu miloval, už dávno bys své matce jasně vymezil hranice,“ řekla Petra tiše, ale pevně. „Jsi dospělý chlap, Patriku. Je ti šestatřicet. A pořád nejsi schopný říct jí obyčejné ne.“
Patrik sklopil oči.
„Je to moje máma,“ namítl po chvíli. „Vychovala mě sama. Nemůžu ji jen tak sebrat a vyhodit.“
„A já s ní už nedokážu dál žít pod jednou střechou,“ odpověděla Petra. „Vidíš v tom rozdíl?“
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Patrik stál u dveří jako někdo, kdo netuší, kam se podít. Petra na něm poznala, že trpí. Jenže soucit s ním by v tu chvíli znamenal zradit samu sebe. Už příliš dlouho ustupovala. Příliš dlouho omlouvala věci, které omluvitelné nebyly.
„Uděláme to takhle,“ promluvil Patrik konečně. „Máma se odstěhuje zpátky do svého bytu. Hned zítra. My tady zůstaneme spolu. Ty, já a Anna. A zkusíme začít znovu.“
Petra pomalu zavrtěla hlavou.
„Nevěřím ti.“
„Petro…“
„Ne. Slíbíš mi to, pár týdnů bude klid a pak ji zase přivezeš s kufry. Už jsme si tím prošli.“
„Přísahám ti.“
„Nepřísahej,“ přerušila ho. „Rozhodla jsem se.“
Patrik jako by se v tu chvíli změnil. Narovnal se, rysy mu ztvrdly a z očí zmizela měkkost, kterou v nich ještě před okamžikem měla možnost zahlédnout.
„Dobře,“ pronesl chladně. „Když to chceš takhle, přestanu se taky chovat ohleduplně. Myslíš si, že prostě odejdu a nechám ti všechno? To se pleteš. Podám protižalobu. Budu po tobě chtít náhradu za rekonstrukci. A ne nějakou symbolickou částku. Celou cenu práce i materiálu. Mám fotky, jak ten byt vypadal předtím. A sousedé dosvědčí, v jakém byl stavu. Uvidíš, že se ještě naběháš.“
„Tak běhej,“ pokrčila rameny Petra, i když se jí uvnitř bolestně sevřel žaludek. „Já se tě nebojím.“
Strach se však přesto dostavil. V noci téměř nezamhouřila oko. Ležela ve tmě a pořád dokola počítala, kolik by mohla rekonstrukce stát, kdyby se Patrik skutečně rozhodl všechno vyčíslit. Společné úspory neměli. Peníze, které si Petra odkládala stranou na matčinu operaci, ležely na samostatném účtu. Jestli ji soud donutí něco vyplatit, nemuselo by to stačit. A pak by Marta Doležalová zůstala bez pomoci.
Ráno Petra zavolala dávné kamarádce, která pracovala v právní poradně. Vylíčila jí celou situaci, místy zmateně, místy se jí třásl hlas. Kamarádka ji nechala domluvit a pak řekla bez obalu:
„Pokud prokáže, že do bytu skutečně vložil peníze, soud může nařídit nějakou kompenzaci. Jenže k tomu nestačí řeči ani pár fotografií. Potřebuje faktury, účtenky, smlouvy, převody. A pokud se ta rekonstrukce dělala před delší dobou, může mít smůlu úplně. Promlčecí lhůta je tři roky.“
Petra si poprvé od včerejška trochu oddechla. Úleva ale nebyla úplná. V hrudi jí pořád zůstával těžký, kalný pocit. Dobře chápala, že skutečná válka teprve začíná.
Během následujících tří dnů se atmosféra v bytě změnila v nesnesitelnou. Helena Vaceková už nekřičela. To bylo možná ještě horší. Procházela místnostmi s výrazem uražené panovnice, rty sevřené do tenké čárky, a mlčela tak významně, že její ticho bylo hlasitější než hádky. Patrik s Petrou téměř nemluvil. Občas po ní jen vrhl těžký pohled a zase uhnul očima. Anna Krejčíová vycítila, že se děje něco zlého. Ztišila se, stáhla do sebe a většinu času trávila zavřená ve svém pokoji.
Pak přišlo něco, na co Petra připravená nebyla.
V pátek večer zazvonil zvonek. Když otevřela, stála za dveřmi neznámá žena s deskami v ruce.
„Dobrý den,“ představila se úředním tónem. „Jsem z orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Obdrželi jsme podnět, že ve vaší rodině panují nevhodné podmínky. Musíme provést šetření.“
Petře ztuhly prsty na klice.
„Jaký podnět? Od koho?“
„Byl anonymní,“ odpověděla žena. „Ale máme povinnost reagovat. Mohu dál?“
Petra ustoupila. Úřednice vešla do předsíně a rozhlédla se. V obývacím pokoji seděla na pohovce Helena Vaceková, s mučednickým výrazem sledovala televizi a při pohledu na návštěvu teatrálně povzdechla.
„Jen se podívejte,“ pronesla tlumeně, ale dost nahlas, aby ji všichni slyšeli. „Matka je celé dny bůhvíkde v práci, dítě si dělá, co chce. Já, jako babička, se snažím pomáhat, ale kdo by mě poslouchal.“
Petra na okamžik ztratila řeč. Taková podlost ji zaskočila, i když si myslela, že už ji Helena ničím nepřekvapí.
„To není pravda,“ obrátila se k úřednici. „Pracuji z domova. Dcera je pod dohledem a má všechno, co potřebuje.“
„Ověříme si to,“ řekla žena klidně. „Prosím, ukažte mi dětský pokoj.“
Petra ji zavedla k Anně. Pokoj byl uklizený, teplý a útulný. Na psacím stole ležely učebnice, pastelky a sešity, na stěnách visely obrázky. Úřednice si všechno prohlédla, nahlédla do skříně, potom požádala, aby jí Petra ukázala lednici a zásoby jídla. Nakonec chtěla mluvit s Annou.
Dívka přišla po chvíli. Stála vedle Petry, vyděšeně pozorovala cizí ženu a prsty se držela matčiny ruky. Úřednice jí položila několik otázek. Ptala se na školu, na obědy, na úkoly i na to, kdo je s ní doma. Anna odpovídala krátce, skoro šeptem.
Po kontrole žena sepsala záznam. Na odchodu oznámila, že žádné pochybení nezjistila. Petra přikývla, zavřela za ní dveře a zůstala stát v předsíni. Věděla, že tím to nekončí. Helena vytáhla těžké zbraně a další rána mohla přijít kdykoli.
Ještě ten večer Petra vešla do obýváku a postavila se před Helenu.
„To vy jste zavolala sociálku?“
Helena zvedla obočí s předstíraným údivem.
„Já? Jak vás to vůbec napadlo? Třeba si sousedé všimli, že se o dítě pořádně nikdo nestará.“
„O Annu je postaráno. A vy to moc dobře víte.“
„Já nevím nic,“ odsekla Helena. „A po tom, co jste mě vyhodila z domu, se s vámi nehodlám bavit.“
Petra pochopila, že jakákoli debata je zbytečná. Musela změnit postup.
Od toho dne začala všechno zaznamenávat. Kdykoli šla do kuchyně nebo do obývacího pokoje, zapnula v telefonu nahrávání. Schovávala si zprávy, zapisovala si zvláštní telefonáty, poznamenávala návštěvy vzdálených příbuzných, kteří se náhle objevovali bez pozvání a odcházeli s pobouřenými pohledy. Zpočátku si připadala jako paranoidní člověk. Jenže brzy se ukázalo, že opatrnost nebyla přehnaná.
Týden po návštěvě sociální pracovnice zazvonil zvonek znovu. Tentokrát za dveřmi stál místní policista, mladý muž s unavenou tváří a tabletem v ruce.
„Přišlo oznámení, že porušujete práva osob žijících v bytě a vytváříte nesnesitelné podmínky pro společné bydlení,“ oznámil věcně. „Musím s vámi provést šetření.“
„Kdo to oznámil?“ zeptala se Petra, přestože odpověď tušila.
„Vaše tchyně, paní Helena Vaceková. Tvrdí, že ji vyháníte, vypínáte jí elektřinu v pokoji a bráníte jí používat společné prostory.“
„Je to lež,“ řekla Petra. „Nikdo jí nic nevypíná. Do kuchyně i koupelny může kdykoli. Pojďte dál a přesvědčte se sám.“
Policista prošel byt, položil pár otázek Patrikovi, který seděl v kuchyni nad hrnkem čaje a mlčel jako kámen. Patrik odpovídal vyhýbavě. Připustil, že v rodině je konflikt, ale dodal, že k žádnému násilí nedochází.
„Rozumím,“ uzavřel policista po prohlídce. „Jde o občanské soužití. Doporučuji, abyste se pokusili dohodnout. Pokud to nepůjde, řešte věc soudně.“
„Přesně tam to půjde!“ ozvalo se hlasitě z Helenina pokoje. „A ještě na ni podám žalobu za pomluvu!“
Petře došla trpělivost.
„Paní Vaceková, jakou pomluvu? Říkám jen pravdu.“
„Pravdu?“ odfrkla Helena. „Každý má tu svou.“
Když policista odešel, Petra si sedla ke kuchyňskému stolu a dlouho hleděla před sebe. Patrik vešel dovnitř, uviděl její bledou tvář a okamžitě odvrátil zrak. Styděl se, to bylo zřejmé. Jenže stud bez činů byl k ničemu.
„Patriku,“ oslovila ho Petra. „Sociálku i policii zavolala tvoje matka. Chápeš, že tím ničí nejen mě, ale i tebe?“
„Já se s ní o tom nebavím,“ zamumlal.
„Tak začneš. Protože jestli ne, bude to jen horší.“
O den později seděla Petra v ložnici a procházela nahrávky v telefonu. Jedna z nich měla nečekanou cenu. Pořídila ji pozdě večer, když procházela kolem pokoje Heleny Vacekové a zaslechla zvýšený hlas. Helena telefonovala a očividně si myslela, že ji nikdo neposlouchá.
„Ať to jen zkusí, vyhodit mě!“ křičela do telefonu. „Já ten byt radši podpálím i s ní, aby nezůstal nikomu! Ať pochopí, s kým si začala!“
Petra tehdy ztuhla uprostřed chodby a přitiskla telefon k hrudi. Nahrávání běželo dál. Helena Vaceková pokračovala a každým slovem se víc prozrazovala.
„A Patrik stojí při mně, o to se neboj. Taky ví, že podle zákona nedostaneme nic. Ale my jí ten život uděláme takovým, že bude litovat, že se do toho vůbec pustila.“