Ráno začalo obyčejnou omeletou. Lucie Urbanová stála u sporáku, obracela na pánvi měkkou žlutavou směs a nepřítomně hleděla ven. Za oknem vytrvale mrholilo. Kapky klouzaly po římse, spojovaly se do tenkých pramínků a dole na asfaltu parkoviště u jejich domu za městem vytvářely mělké kaluže. Tuhle část dne měla ráda. Kvůli tichu. Kvůli několika minutám, kdy mohla být sama se sebou, než se roztočí nekonečný kolotoč schůzek, telefonátů, rozhodnutí a výkazů.
Jakub Mlynář vešel do kuchyně v županu. Vlasy měl ještě vlhké po sprše. Posadil se ke stolu, aniž by se na manželku podíval, a hned sáhl po mobilu. Palcem přejel po displeji, cosi si přečetl a zamračil se.
„Zase jsou ta vejce vysušená,“ pronesl, aniž zvedl hlavu. „To je takový problém udělat jednou normální snídani? Říkal jsem ti, že chci volské oko.“
Lucie neodpověděla. Přesunula jídlo na talíř, položila ho před něj a nalila kávu. Jakub se pustil do jídla mlčky, přitom dál něco vyťukával do telefonu. Ona se posadila naproti a jen se lehce napila čaje. Mezi nimi leželo ticho, husté a známé, skoro jako starý kus nábytku, který už nikdo nevnímá, ale pořád zabírá místo.
Asi po dvaceti minutách Jakub vstal, odhodil ubrousek na stůl a odešel se obléknout. Lucie sklidila nádobí, umyla si ruce a zamířila do šatny. Za řadou jeho obleků se ukrývala druhá část skříně, kterou Jakub nikdy neotvíral. Vytáhla odtud přísný tmavě modrý kostým, bílou halenku a lodičky na nízkém podpatku. Převlékla se, vlasy si stáhla do pevného uzlu na zátylku, nanesla jen nenápadný make-up a zastavila se před zrcadlem. Z odrazu se na ni dívala úplně jiná žena. Klidná, soustředěná, pevná. Žena, která byla zvyklá rozhodovat.
Z garáže vyjela o čtvrt hodiny později než její muž. Reprezentativní sedan s tónovanými skly tiše klouzal po mokré silnici směrem do centra města. Lucie poslouchala zprávy v rádiu, v duchu si skládala pořadí dnešních jednání a mimoděk si vybavila včerejší večer. Jakub se zase ani jednou nezeptal, jaký měla den.
Zaparkovala v podzemním podlaží business centra Severní věž, v sektoru vyhrazeném pro vedení firem sídlících v nejvyšších patrech. Samostatný výtah ji vyvezl rovnou do patnáctého poschodí, kde se nacházela centrála společnosti N-Tech. Lucie prošla téměř prázdnou chodbou, kývla na člena ochranky a zmizela za dveřmi kanceláře s nápisem Generální ředitel. Formálně štítek patřil jinému člověku, manažerovi, kterého sama najala zvenčí. Skutečná moc však zůstávala v jejích rukou. Firmu koupila před pěti lety ve chvíli, kdy byla na pokraji krachu. Postavila ji znovu od základů a proměnila ji v ziskový podnik. Zaměstnanci netušili, kdo je opravdovým vlastníkem. A tak to vyhovovalo všem.
V deset dopoledne sešla o patro níž, aby si z právního oddělení vyzvedla připravené dokumenty. Výtah se zastavil dřív, než čekala, dveře se otevřely a do kabiny nastoupily dvě mladé pracovnice. Lucie stála v rohu, takže si jí nevšimly, a nerušeně pokračovaly v hovoru.
„Viděla jsi tu novou, Terezu Matoušekovou?“ zeptala se jedna z nich.
„Jasně,“ zachichotala se druhá. „Postavu má jako modelka a usmívá se na každého. Pan Mlynář už kolem ní krouží jako můra kolem lampy.“
„No jo, ale vždyť má manželku.“
„Prosím tě, nerozesmívej mě. Kdybys ji znala, určitě je to nějaká šedá myška v zástěře.“
Dveře se otevřely a obě dívky vystoupily, zatímco se dál smály. Lucie zůstala ve výtahu sama. Dívala se na svůj odraz v lesklém panelu a koutkem úst se pousmála.
Šedá myška v zástěře.
Den se vlekl pomalu. Lucie vedla tři porady, podepsala smlouvu s dodavateli z Olomouce a domluvila schůzku s možným partnerem na příští týden. K večeru už na sobě cítila únavu, jenže odejít dřív si dovolit nemohla. Čekaly na ni kvartální zprávy. Rozhodla se ještě zkontrolovat systém interních hlášení, na který si stěžovali pracovníci call centra, a sešla do technické místnosti v jedenáctém patře. Nacházela se přímo pod recepcí Jakuba, který ve firmě působil jako manažer rozvoje. Dveře byly pootevřené, uvnitř monotónně hučela serverová skříň a ve vzduchu visel zatuchlý, zaprášený pach.