Už se chystala odejít, když k ní dolehl tlumený rozhovor. Větrací šachta, která technickou místností procházela, přenášela zvuky z recepce o patro výš až nepříjemně zřetelně. Lucie Urbanová okamžitě poznala hlas svého manžela.
„…Ne, vážně, co na tom je? Podívej se na ni. Doma se courá ve vytahaném svetru, vlasy stažené do uzlu, nehty si nechá udělat jednou za půl roku. Zato ty,“ ztišil hlas do důvěrného šepotu, „ty jsi pořád upravená, voňavá, podpatky, elegance. S tebou je radost pracovat.“
Ozval se ženský smích, hluboký, měkký a koketní.
„Pane Mlynáři, a nežárlí na vás manželka, když máte po boku takovou krásku, jako jsem já?“
Lucie ztuhla. Na okamžik nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen stálé hučení serverů. Pak se Jakub rozesmál. Hlasitě, sebejistě, bez jediné stopy studu. A vzápětí pronesl větu, která se Lucii navždy vypálila do paměti.
„Kdo? Moje žena? Ta je levnější než jakákoli služka.“
Znovu se rozlehl smích. Mužský i ženský. Potom zašustily papíry, ozvalo se klapání podpatků a hlasy se začaly vzdalovat.
Lucie zůstala stát s lopatkami opřenými o ledovou zeď. V hlavě jí tepala krev. Neplakala. Nekřičela. Nesvezla se k zemi ani se nechytala za prsa. Jen hleděla před sebe do prázdna a cítila, jak se v ní cosi mění. Něco měkkého a živého uvnitř ní tvrdlo, chladlo a měnilo se v kámen. On zapomněl. Opravdu zapomněl, že pracuje v její firmě. Že tahle budova, ty kanceláře, nábytek, recepční placená z jejích peněz i samotný Jakub se svou funkcí a nafouknutými ambicemi existují jen proto, že to kdysi dovolila ona.
Pomalu se nadechla, uhladila si límec halenky a vyšla z technické místnosti. Kráčela klidně, s rovnými zády a pevným krokem. Vrátila se do své kanceláře, zamkla za sebou dveře a posadila se do křesla. Uvnitř ní zuřila bouře, navenek však zůstala nehybná a chladná jako zamrzlá hladina jezera. Nazval ji levnou služkou. Dobře. Ukáže mu, jakou má ve skutečnosti cenu.
Druhý den ráno si Lucie nechala zavolat Terezu Matoušekovou. Dívka vešla do kanceláře nejistě a bylo na ní znát, že vůbec nechápe, proč si ji generální ředitelka zve. Do té chvíle se jejich kontakt omezoval jen na občasné kývnutí na chodbě. V rukou svírala diář, připravená zapisovat úkoly. Měla na sobě přiléhavé šaty, světlé vlasy upravené do měkkých vln a rty nalíčené růžovou rtěnkou. Lucie si toho všeho všimla bez náznaku žárlivosti. Spíš ji pozorovala s chladným, téměř profesním zájmem.
„Posaďte se, paní Matoušeková,“ ukázala na židli naproti sobě. „Ráda bych s vámi probrala pracovní kulturu a etiku v našem oddělení. Jak se vám pracuje pod vedením pana Mlynáře?“
Tereza se trochu uvolnila a usmála se.
„Velmi dobře. Pan Mlynář je výborný nadřízený. Hodně se od něj učím.“
„A co přesně vás učí?“ pozvedla Lucie nepatrně obočí.
„No… jak vést jednání, jak mluvit s klienty,“ zarazila se Tereza na vteřinu. „Říká, že má velké zkušenosti a že jeho pozice je v podstatě jedna z klíčových v celé společnosti.“
Lucie se opřela v křesle. Ta dívka zjevně netušila, před kým sedí. Považovala Jakuba za důležitou osobu, věřila jeho chlubení a ani ji nenapadlo, že se právě nachází v kanceláři skutečné majitelky celého podniku.
„Dobře. Děkuji vám, paní Matoušeková. Můžete jít.“
Tereza vstala, poněkud zmateně přikývla a odešla. Lucie ji vyprovodila pohledem, potom zvedla sluchátko interní linky a spojila se s právním oddělením.
„Martine, připravte příkaz k mimořádnému auditu oddělení rozvoje. Chci kompletní kontrolu reprezentačních výdajů, služebních cest i zálohových vyúčtování. Termín máte tři dny.“
Hned nato zavolala vedoucí personálního oddělení.
„Radko, začněte chystat podklady ke změnám ve vedení. Rozhodla jsem se konečně vystoupit ze stínu. V pátek bude celofiremní shromáždění a účast všech zaměstnanců je povinná.“
Dny do pátku Lucie prožila v podivném stavu napjatého očekávání. Navenek nedala najevo, že se cokoli změnilo. Doma dál připravovala večeři, poslouchala Jakubovy další výtky kvůli přesolené polévce, přikyvovala a klidně souhlasila. Jakub nic netušil.