Nevšiml si vůbec ničeho. Ostatně se na ni už dávno nedíval tak, aby mohl postřehnout změnu. Pro něj byla jen součástí domácnosti, tichým stínem u sporáku, ženou, která přikývne, ustoupí a nebude klást otázky. Lucie Urbanová však mezitím odpočítávala hodiny.
Ve středu po práci zajela do nákupního centra. Nešla tam bezcílně. Zamířila rovnou do butiku, kde ve výloze visely šaty, na které si pamatovala až příliš dobře. Sytě červené, s odhalenými rameny, elegantní a odvážné. Přesně ty, nad nimiž Jakub Mlynář před dvěma lety pohrdavě utrousil, že jsou „laciné“ a že na její postavu rozhodně nejsou.
Lucie si je vzala do kabinky, pomalu zatáhla závěs a oblékla se. Když se pak postavila před zrcadlo, dlouho se na sebe dívala. Ne s nejistotou, ale s klidným, téměř zapomenutým uznáním. Šaty jí seděly dokonale. Ramena měla ladná, pas štíhlý, postavu pevnou a ženskou. Nebyl to její vzhled, co se změnilo. Jen Jakub se kdysi přestal opravdu dívat.
Pátek přišel rychleji, než čekala.
Konferenční sál v patnáctém patře se krátce před začátkem zaplnil do posledního místa. Dorazili účetní, programátoři, projektoví manažeři, administrativní pracovníci i asistentky. Nikdo nechyběl. Vzduchem se neslo tlumené šumění hlasů, šustění papírů a cinkání sklenic.
Jakub seděl vpředu, v místě, kterému s oblibou říkal prezidium. Vedle něj se pohybovala Tereza Matoušeková. Tu a tam vstala, roznášela vodu, urovnávala podklady a tvářila se nesmírně zaměstnaně, jako nepostradatelná pravá ruka vedení. Jakub byl očividně v dobrém rozmaru. Nakláněl se k ní, něco jí polohlasem vykládal a občas přejel pohledem ostatní zaměstnance s výrazem blahosklonné nadřazenosti.
Potom se zvedl generální ředitel, starší muž s prošedivělými spánky, kterého všichni považovali za oficiální tvář společnosti. Došel k řečnickému pultu a sál okamžitě utichl.
„Vážení kolegové,“ začal vážným hlasem. „Dnešek je pro naši firmu významným dnem. Pět let jsem s vámi pracoval a po celou tu dobu jsem věděl, že skutečný vlastník společnosti N-Tech si přeje zůstávat mimo pozornost. Nyní však nastal čas představit vám osobu, která tuto firmu vybudovala, zachránila ji v rozhodující chvíli a dovedla ji tam, kde je dnes. Prosím, přivítejte ji.“
Dveře v zadní části sálu se otevřely.
Dovnitř vstoupila Lucie Urbanová.
Červené šaty zazářily pod stropními světly. Kráčela klidně, jistě, se vztyčenou hlavou. Každý její krok byl přesný a pevný. Jak procházela uličkou mezi řadami židlí, rozhovory umlkly úplně. Ticho zhoustlo tak, že bylo téměř slyšet dech přítomných. Několik zaměstnanců se v překvapení napřímilo. Někdo zalapal po dechu.
Tereza zbledla jako stěna. Podnos s kelímky a lahvemi jí vyklouzl z rukou, voda se rozstříkla po podlaze a plastové kelímky se rozkutálely mezi židle.
Jakub v první vteřině vůbec nepochopil, co vidí. Usmál se, lehce se nadzvedl ze židle a hlasitým šepotem poznamenal k muži vedle sebe:
„To je moje drahá polovička. Teď nám tady ještě zkazí program.“
Lucie to slyšela.
Došla k mikrofonu, položila ruce na pult a počkala, až doznějí poslední šepoty.
„Dobrý den, kolegové,“ pronesla jasně. „Jmenuji se Lucie Urbanová. Před pěti lety jsem koupila tuto společnost ve chvíli, kdy stála těsně před úpadkem. Od té doby přijímám zásadní strategická rozhodnutí a úspěchy, kterých N-Tech dosáhl, jsou výsledkem práce nás všech. Práce, kterou jsem dosud řídila z pozadí.“
Na okamžik se odmlčela a pomalu přejela pohledem po sále.
Jakub strnul. Úsměv mu z tváře mizel po milimetrech. V očích se mu objevil nejprve zmatek, potom nevěřícnost a nakonec první záblesk hrůzy. Začínalo mu docházet, co se právě odehrává.
Lucie pokračovala stejně klidně.
„Bohužel dnes musím otevřít také nepříjemnou záležitost. Nedávný audit odhalil vážné nesrovnalosti v oddělení rozvoje. Jedná se o překračování pravomocí, neoprávněné nakládání s firemními prostředky a také pochybné výkazy služebních cest.“
Jakub prudce vstal.
„Lucie, co to—“
„Nedala jsem vám slovo, pane Mlynáři,“ přerušila ho ostře. „Posaďte se.“
Sálem projelo mrazivé ticho. Nikdo se nepohnul. I Tereza stála bez hnutí u rozsypaných kelímků a tvářila se, jako by se jí pod nohama otevřela propast.
Lucie zvedla ze stojanu připravenou složku, otevřela ji a pohlédla přímo na Jakuba.
„Zřejmě jste zapomněl, že pracujete v mé společnosti. A podle všeho jste zapomněl i na základní pravidla slušnosti a profesní odpovědnosti. Od dnešního dne bude vedení oddělení rozvoje svěřeno kompetentnějšímu zaměstnanci. Vy předáte agendu a poté se dostavíte na účetní oddělení kvůli konečnému vyúčtování.“
Jakub zbledl. Zůstal stát mezi židlemi a naprázdno otevíral ústa, jako ryba vytažená na břeh. Pohledem těkal od Lucie k Tereze, od Terezy k lidem v sále. Seděly tam desítky jeho kolegů. Všichni se dívali právě na něj.
Ponížení bylo úplné. Veřejné, neodvolatelné a přesné. Takové, jaké on sám před několika dny připravil své ženě, když se jí vysmíval před sekretářkou.
„Ale… Lucie, počkej,“ dostal ze sebe chraplavě.
Lucie však už zavírala složku.
„Shromáždění skončilo. Děkuji vám všem za pozornost.“
Pak se otočila a bez jediného pohledu zpět odešla ze sálu. Červené šaty se ještě jednou mihly ve dveřích a zmizely.
Téhož večera Jakub vrazil domů a práskl dveřmi tak silně, až se rozechvěla skla v kredenci.