Lucie seděla v obývacím pokoji s hrnkem čaje. Už měla na sobě domácí oblečení, ale na ramenou stále cítila neviditelné brnění ranního vítězství.
„Ty!“ vybuchl Jakub a hlas se mu lámal vztekem. „Ty sis to celé připravila! Ztrapnila jsi mě před celou firmou! Dochází ti vůbec, co jsi udělala? Moje kariéra, moje jméno, všechno jsi pošlapala! Ty šedá myši… jak sis to mohla dovolit?“
Lucie v klidu dopila poslední doušek. Hrnek odložila na stolek a zvedla k němu oči. Dívala se dlouho, bez slz, bez hněvu, bez potřeby něco dokazovat. V jejím pohledu zůstalo jen tiché přijetí skutečnosti.
„Šedá myš?“ zopakovala pomalu. „Tou jsi ze mě udělal ty, Jakube. Roky jsi mi opakoval, že nejsem k ničemu jinému než k tomu, abych ti usmažila vajíčka a uklidila po tobě. Jenže na jednu věc jsi zapomněl. Nestála jsem vedle tebe proto, že bych neuměla být někým jiným. Byla jsem s tebou, protože jsem tě milovala. Ty sis mě vážil jen ve chvílích, kdy jsem ti připadala jako bezplatná služka. Teď se pravidla změnila. Zjistil jsi mou cenu — a ukázalo se, že na ni nemáš.“
Ze stolku vzala dva připravené dokumenty. Žádost o rozvod a dohodu o vypořádání majetku. Položila je před něj tak klidně, jako by mu podávala účet v restauraci.
„Kocour a dům za městem zůstávají mně. Hypotéka a tvoje auto připadnou tobě. Spravedlivě. Podle tržních podmínek.“
Jakub střídavě hleděl na papíry a na ni. Otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla. Všechno, co mohl říct, už ztratilo význam. Cesta zpátky se za ním zavřela.
„Odejdi,“ pronesla Lucie tiše. „Pozice je obsazená.“
Ještě několik vteřin stál uprostřed pokoje. Pak dokumenty popadl, v dlani je zmačkal a vyrazil pryč. Dveře za ním znovu práskly.
Lucie zůstala v domě sama. Nastalo ticho, tak hluboké, že bylo slyšet jen pravidelné tikání hodin na zdi. Přešla do kuchyně, otevřela notebook a objednala si japonské jídlo: rolky, sashimi i mísu miso polévky. Jakub japonskou kuchyni nesnášel. Říkával, že jsou to jen chaluhy a syrové ryby, a tak se jí Lucie celé roky vzdávala. Teď už nemusela.
Vzala telefon a zavolala kamarádce.
„Víš,“ řekla s lehkým úsměvem, „můj bývalý život byl vážně levnější než jakákoli hospodyně. Vyměnila jsem ho za svobodu. A to přesně za tržní cenu.“
V telefonu se ozval smích. Byl měkký, vřelý a konejšivý jako deka, do které se člověk zachumlá za studeného večera.
O měsíc později seděla Lucie Urbanová na zahrádce kavárny v centru města. Před sebou měla sklenku bílého vína a na tabletu procházela pracovní poštu. Společnost „N-Tech“ se chystala vstoupit na mezinárodní trh a za týden měla Lucie odletět do Berlína, kde měla otevřít novou pobočku.
Na desku stolu náhle dopadl stín. Lucie vzhlédla a uviděla Terezu Matoušekovou.
Dívka vypadala úplně jinak než dřív. Ramena měla svěšená, pod očima tmavé kruhy a drahé oblečení nahradily jednoduché, nenápadné šaty.
„Paní Urbanová,“ zeptala se tiše, „mohla bych s vámi mluvit?“
Lucie jí gestem ukázala na volnou židli. Tereza se posadila, sepjala ruce a chvíli hledala slova.
„Asi víte, že mě týden po tom shromáždění propustili. Prý jsem nezvládala pracovní povinnosti.“ Hořce se pousmála. „Ale kvůli tomu jsem nepřišla. Chtěla jsem vám říct, že jsem to nevěděla. Netušila jsem, že jste jeho žena. Ani to, že jste ve firmě nadřízená. Sliboval mi všechno možné. Že se rozvede, že budeme spolu, že se brzy dostane do vedení společnosti…“
Lucie se napila vína a podívala se na ni bez výčitek.
„Rozumím, Terezo. Muži často slibují zlato, když shánějí někoho, kdo za ně bude uklízet zadarmo. Jenže dřív nebo později přijde chvíle, kdy žena přestane uklízet cizí nepořádek a vystaví vlastní účet.“
„Chtěla jsem jen, abyste to věděla,“ řekla Tereza a vstala. „Je mi to opravdu líto.“
Lucie přikývla. Dívka se otočila a za okamžik splynula s proudem kolemjdoucích.
Lucie dopila víno, zaplatila a nastoupila do auta. Na letiště ji vezl osobní řidič. V kufru ležel sbalený kufr, v kabelce měla letenku jedním směrem. Otevřela telefon a naposledy projela seznam kontaktů. Jakub jí volal mnohokrát, nejčastěji pozdě v noci, ale jeho číslo zablokovala už před dvěma týdny.
Auto najelo na dálnici. Lucie se opřela do sedadla a zavřela oči.
Už nebyla něčí manželkou.
Byla generální ředitelkou vlastního života.
A tahle funkce, na rozdíl od manželství, nepotřebovala ničí souhlas.