„Co dělá na mém sporáku tenhle zrezivělý smaltovaný kýbl?!“
Simona Vysokýová upustila klíče od crossoveru rovnou do kaluže špinavé vody, která se v předsíni roztekla z něčích obrovských galoší.
Zůstala stát na prahu svého venkovského domu. Čtyři roky života do něj vložila, všechny úspory v něm utopila. Místo vůně novoty ji však udeřil do nosu dusivý pach vařeného zelí, laciného pracího prášku a kapek na srdce.
Z kuchyně se po drahém vinylu připloužila Ludmila Kovářová. Ošoupané pantofle jí šoupaly po podlaze, na sobě měla vybledlý župan s odporným květovaným vzorem a v ruce svírala naběračku jako zbraň. Za ní se u pootevřené lednice krčil Jiří Švec a snažil se tvářit, že tam vlastně není.
„Simonko, neječ na celý dům,“ procedila tchyně a naprosto klidně míchala obsah nádoby. „To není kýbl. To je vyvářecí hrnec na prádlo. Máte tu tvrdou vodu a pračka tu vaši chemii pořádně nevymáchá. Já se starám o zdraví svého syna.“
„Vy jste mi zničila sklokeramickou desku!“ Simona udělala krok dovnitř a cítila, jak jí v hrudi začíná vřít vztek. „A kde jsou moje túje? Kde je těch šest tújí Smaragd podél plotu, paní Kovářová? Jedna stála skoro čtyři tisíce!“
„Ty tvoje košťata jsem porazila,“ odvětila stařena bez mrknutí oka. „Dělaly moc stínu. Jirka už tam ryje záhony na ozimý česnek. Půda nemá ležet ladem, Simono. To je hřích.“
„Jirka ryje?“ Simona obrátila rozzuřený pohled na manžela. „Jiří, nechceš mi k tomu něco říct? Domluvili jsme se, že tvoje matka přijede na víkend podívat se na dům. Jenže já tu v chodbě vidím tři balíky československého harampádí a na parapetech sazenice!“
Jiří konečně zavřel lednici. Nervózně si promnul krk, na kterém měl šmouhy od hlíny.
„Simonko, ono se to trochu změnilo. Máma to má v paneláku v pátém patře těžké. Věk, klouby, víš jak. Řekli jsme si, že tady přečká zimu. Máme přece sto čtyřicet metrů, plynový kotel… místa je tu dost pro všechny.“
„Řekli jste si?“ zopakovala Simona tiše. „V mém domě? V domě, který jsem platila já, zatímco ty ses tři roky válel na gauči a ‚hledal sám sebe‘, než ses uráčil nastoupit do skladu?“
„Jste přece právoplatní manželé, Simono!“ vyštěkla Ludmila Kovářová a výhružně máchla naběračkou.
Kapka mastné vody dopadla na dokonale bílou lištu.
„Polovina každého hřebíku tady patří Jirkovi. A když jemu, tak i mně. Jsem jeho matka. Budu bydlet v pokoji pro hosty dole. Ty tvoje designové katalogy jsem už odnesla do garáže, police budou na zavařeniny.“
Simona sevřela ruce tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní. Tenhle dům pro ni nebyl jen stavba. Byl to její úkryt, její pevnost, místo, kde měla konečně dýchat. Každou dlaždici, každý metr podlahového topení vybírala sama a po večerech přepočítávala rozpočty.
„Jiří, vezmi pytle,“ pronesla ledovým hlasem, po kterém její podřízení v práci obvykle začínali nervózně cukat okem. „Sbalíš matčiny věci. A rovnou i svoje. Vypadnete oba. Teď hned.“
„Simono, neblázni! Kam půjdeme takhle večer?“ zakňučel Jiří a udělal k ní opatrný krok. „Sedneme si, dáme si čaj. Máma napekla taštičky s játry…“
„Já játra nejím. K snídani si dávám zrádce,“ odvětila Simona, svlékla si kabát a pečlivě ho pověsila na háček tak, aby se ani nedotkl páchnoucí bundy její tchyně. „Máte deset minut na balení. Jinak volám ochranku a nechám vás vyvést za límec.“