Ludmila Kovářová se najednou odporně zahihňala. Položila naběračku na kuchyňskou desku, kde po ní na umělém kameni zůstal mastný půlkruh, a ruce si ledabyle otřela do spodního lemu županu.
„Ona bude volat ochranku,“ protáhla posměšně. „Tak volej. Ale ještě předtím se podívej sem, paní domácí.“ Sáhla do kapsy županu, vylovila přeložený list papíru a strčila ho Simoně Vysokýové téměř pod nos. „No tak, čti. Brýle přece máš, ne?“
Simona se toho papíru dotknout nechtěla. Všechno v ní varovně křičelo, že držet ten list v ruce znamená otevřít dveře něčemu mnohem horšímu než jen tchynině drzosti. Přesto jí ho vytrhla. Byla to kopie.
„Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti?“ přečetla nahlas a vlastní hlas ji zradil nepatrným zachvěním. „Zástavce… Jiří Švec. Zástavní věřitel… nějaký Vítězslav Pavlíček. Předmět zástavy: pozemek a rodinný dům na něm stojící… Zajištěná částka tři miliony korun!“
Zvedla oči od papíru. Kuchyň se jí v tu chvíli zdála menší, stěny jako by se pohnuly a začaly ji pomalu svírat.
„Co to má znamenat, Jiří?“ vydechla. „Jaké tři miliony?“
Jiří zbledl tak, že mu z obličeje zmizela i poslední kapka krve. Ustoupil až ke dřezu a prsty se zaklesl do jeho okraje, až mu zbělaly klouby.
„Simono… muselo se to udělat. Adam Malíř se dostal do průšvihu.“
„Tvůj synáček z prvního manželství? Ten, kterého vyhodili už ze třetí vysoké?“ Simona k němu udělala jeden pomalý krok. „Jaký průšvih tentokrát?“
„On… půjčil si přes carsharing luxusní terénní vůz. Na cizí účet. A naboural s ním přímo do výlohy autosalonu v Pařížské ulici. Poškodil tam ještě dvě vystavená auta. Škoda, smluvní pokuty, penále… Pavlíček je majitel toho salonu. Dal mi ultimátum. Buď zaplatím, nebo se Adam ztratí tak, že ho nikdo nenajde.“
„Takže ty jsi… zastavil náš dům?“ Simoně se zlostí sevřelo hrdlo. „Dům, který je napsaný na mě? Jak jsi něco takového mohl vůbec udělat, ty zabedněnče? Vždyť nejsi vlastník!“
„Já… podle zákona mám nárok na polovinu, protože je to společné jmění!“ vyhrkl Jiří, ale oči mu těkaly ze strany na stranu jako zvířeti zahnanému do kouta. „Zástava je na můj podíl. Pavlíček říkal, že mu to jako pojistka stačí.“
„A já jsem se sem nastěhovala proto, aby toho Pavlíčka nenapadlo poslat sem svoje gorily,“ vložila se do toho samolibě Ludmila Kovářová. „Jsem tu jako opevnění. Budu hlídat dům. A ty bys místo těch svých scén měla manželovi poděkovat, že zachránil dítě. Peníze se vydělají, ty ještě přijdou.“
Simona na ně hleděla a nebyla schopná uvěřit, že tohle se opravdu děje. V jejich kuchyni se právě smíchala naprostá absurdita s právní katastrofou.
„Vy dva jste regulérně na diagnózu,“ řekla tiše a pomalu dosedla na barovou židli, aniž spustila oči z kopie smlouvy. „Jiří, uvědomuješ si, že bez mého notářsky ověřeného souhlasu nemůžeš ze společného majetku zastavit ani roli toaletního papíru?“
Jiří polkl. Na čele se mu objevily drobné kapky potu.
„Já… vím to, Simono.“
„Pak Pavlíček nemohl nechat tu zástavu zapsat na katastru. Tohle je jen bezcenný cár papíru.“ Simona kopii zmuchlala v dlani. „Chtěli jste mě tím postrašit, aby se tady tvoje matka mohla zabydlet jako na doživotí?“
„Není bezcenný,“ ozval se Jiří sotva slyšitelně. „Katastr to zapsal. Zástavní právo v systému normálně visí.“
V kuchyni se rozlilo těžké, mrtvé ticho.