„Jak?“ zeptala se Simona. Hlas se jí ztišil natolik, že připomínal šustnutí hada v suché trávě.
Jiří sklopil oči.
„Předložil jsem notářský souhlas. Tvým jménem.“
Simona ztuhla, jako by ji někdo přikoval k podlaze.
„Ty jsi zfalšoval můj podpis?“ pronesla pomalu. „U které notářky?“
„U Ireny Martinecové. Tady ve městě.“
Ludmila Kovářová se najednou začala neklidně vrtět a natáhla se po zmačkaném papíru, který Simona pořád držela v ruce.
„Ale prosím tě, Simono, přestaň se chytat každého razítka a podpisu!“ vyhrkla podrážděně. „Už se to stalo, tak co s tím teď naděláš? Budeme to splácet pomalu. Adam si najde práci… třeba jako kurýr. A ty si zatím vezmeš úvěr na sebe, tím se Pavlíček vyplatí. Tobě ho určitě dají, vždyť máš pořádný oficiální plat!“
Simona ji odstrčila stranou jediným pohybem, jako by odháněla obtížnou mouchu. Z kabelky vytáhla telefon s prasklým ochranným sklem a vytočila číslo.
„Veroniko? Ahoj. Jo, jsem na chalupě. Poslouchej mě teď pozorně. Otevři katastr a nahlédni do listu vlastnictví. Katastrální číslo je…“ Nadiktovala řadu číslic zpaměti, bez jediného zaváhání. „Podívej se na omezení vlastnického práva.“
Zapnula hlasitý odposlech. Jiří pevně sevřel víčka.
„Simon, chvilku, načítá se mi to…“ ozval se z reproduktoru svižný hlas právničky. „No teda. Máš tam čerstvý zápis zástavního práva, hypoteční zástava ze zákona. Zástavní věřitel Vítězslav Pavlíček. Datum zápisu čtrnáctého října.“
„Díky. A teď mi řekni ještě jedno. Notářka Irena Martinecová, není to náhodou ta dáma, které loni málem sebrali oprávnění kvůli podvodům s dědictvím?“
„Přesně ta. Bere draze a dělá špinavou práci. Co se stalo?“
„Jiří zastavil můj dům. Donesl jí falešný souhlas údajně ode mě.“
Z telefonu se ozvala dlouhá, barvitá nadávka.
„Simono, tohle je trestní věc. Uvědomuješ si, že pokud to nenapadneš, můžeš o dům přijít? Pavlíček během pár měsíců podá návrh na uspokojení ze zástavy.“
„Uvědomuju,“ odpověděla Simona klidně. „Do zítřejšího rána mi připrav žalobu na určení neplatnosti té smlouvy. A zároveň trestní oznámení na notářku i na Jiřího.“
„Udělám to. A drž se tam.“
Simona ukončila hovor a položila telefon na stůl. Všechno uvnitř ní jako by zamrzlo. Vztek shořel do popela a po něm zůstala jen ledová, přesná rozvaha.
„Simono… Simonko, sluníčko moje,“ zalkal Jiří a sesunul se na kolena přímo na špinavou podlahu. „Prosím, nechoď na policii ani na státní zastupitelství! Zavřou mě! Co bude s Adamem? Vždyť je to můj syn!“
„Tvůj syn. Pro mě je to cizí člověk. Stejně jako ty od této chvíle,“ řekla Simona a narovnala se.
„Ty bezcitná potvoro!“ zaječela Ludmila Kovářová a vrhla se k ní se zaťatými pěstmi. „Vlastní děti jsi neporodila a cizího ti taky není líto! Kvůli pár cihlám pošleš manžela do vězení?“
Simona jí bleskově zachytila ruku. Sevřela její útlé, suché zápěstí tak pevně, až stará žena vykvikla a podlomila se v kolenou.
„Teď mě poslouchejte vy, stará věšáková konstrukce,“ procedila Simona Ludmile Kovářové přímo do obličeje. „Čtrnáctého října, kdy tenhle darebák údajně vyřizoval můj souhlas v kanceláři vaší podplacené Ireny Martinecové, jsem byla na firemním výjezdu v Olomouci. Mám palubní lístky, potvrzenou rezervaci hotelu a tři sta svědků. Jakýkoli znalec potvrdí, že jsem ve městě nebyla a podpis je padělek.“
Jiří, stále na kolenou, si sevřel hlavu oběma rukama a vydal ze sebe duté, zoufalé zavytí. V té chvíli pochopil, že je po všem.
„Celá ta vaše špinavá konstrukce se rozpadne hned při prvním soudním jednání.“