pokračovala Simona Vysokýová a každou slabiku vyslovovala ostře, jako by ji vyrývala do kamene. „Dům zůstane mně. Zato vy dva skončíte před soudem. Jiří Švec za padělání listin a vy, paní Ludmilo Kovářová, jako spolupachatelka. Protože nepochybuji, že právě vy jste přes svoje staré trhové známosti vyhrabala Irenu Martinecovou.“
Tchyně zbledla tak prudce, až se zdálo, že jí z obličeje někdo setřel veškerou barvu. Povýšenost, kterou se ještě před chvílí nadouvala, se rozplynula beze stopy. Zůstala jen holá, zvířecí panika.
„Simono… já jsem přece jen chtěla pomoct chlapci…“ zakoktala a začala couvat ke zdi. „Irena Martinecová je moje vzdálená neteř… vlastně z třetího kolena…“
„Výborně,“ ušklíbla se Simona ledově. „Organizovaná domluva více osob předem. To se bude vyjímat.“
„Co po mně chceš?“ zachraptěl Jiří, když se konečně zvedal z kolen. Najednou vypadal o deset let starší. „Řekni, co mám udělat, abys nepodala trestní oznámení.“
„Je to až směšně jednoduché, Jiří. Za prvé: okamžitě podepíšeš majetkovou dohodu mezi manželi, ve které se vzdáš jakéhokoli nároku na veškerý majetek. Za druhé: písemně se zavážeš uhradit mi hodnotu šesti pokácených tújí. Za třetí: vezmete si ty svoje páchnoucí tašky s hadry a zmizíte z mého domu. Jestli zítra ráno nebude ta dohoda ležet na mém stole, nechám věci volný průběh. A co se týče Vítězslava Pavlíčka a Adama Malíře, s těmi si to vyřiďte sami.“
„My nemáme kam jít!“ vyjekla Ludmila Kovářová zoufale. „Žádný taxík sem teď nepojede! Vždyť už je tma!“
„K silnici dojdete pěšky. Je tam autobusová zastávka. Chůze prospívá kloubům.“
Simona přešla ke sporáku. S odporem uchopila přes utěrku horký hrnec s prádlem a jediným rázným pohybem vylila jeho obsah do dřezu. Kuchyní se okamžitě rozlezl pach vyvařeného špinavého spodního prádla.
„Čas běží. Máte devět minut.“
O půl hodiny později byl pozemek prázdný. Simona stála na zápraží, zachumlaná do kašmírového kardiganu, a dívala se do tmy. Po štěrkové cestě se vzdalovaly dvě postavy. Pod tíhou kostkovaných tašek se hrbily a cestu před sebou si osvětlovaly slabým světlem z telefonu.
V příměstské čtvrti se konečně rozhostil klid. Ten skutečný, hluboký, bez cizích hlasů, bez drzých požadavků a bez cizího smradu v kuchyni.
Simona sešla ze schodů a zamířila k plotu. Tam, kde ještě nedávno rostly její oblíbené stromy, trčely ze země jen smutné pahýly. Přejela dlaní po drsném řezu jednoho z nich.
Čekal ji náročný měsíc. Rozvod. Soudní řízení kvůli zrušení zápisu v katastru nemovitostí. Výměna zámků. Instalace kamerového systému. Nekonečné konzultace s právníky.
Dobře věděla, že Vítězslav Pavlíček se jen tak nestáhne. Možná bude muset najmout osobní ochranu. Věděla také, že Jiří jí bude volat pořád dokola a prosit o slitování. A Adam Malíř se možná pokusí o pomstu.
Ale právě teď stála na chladné podzimní půdě svého vlastního, právoplatného pozemku a poprvé po dlouhé době se nadechla naplno. Vzduch voněl jehličím, mokrou hlínou a svobodou.
Vytáhla telefon a otevřela aplikaci zahradnictví.
„Sedm tújí Smaragd,“ zamumlala si pro sebe, zatímco vyplňovala objednávku. „A zasadit pořádně hluboko. Aby je už žádná… osoba nedokázala vytrhnout.“
Stiskla tlačítko „Zaplatit“, otočila se a vešla zpátky do domu. Čekalo ji vydrhnout kuchyň od stop lidí, které právě definitivně vyškrtla ze svého života.
Chyby bývají drahé. Ale schopnost včas provést inventuru a odepsat ztráty odlišuje dobrou účetní od oběti okolností.