Zatímco pracovníci v modrých montérkách odnášeli pytle s odpadem, drhli stěny, seřizovali dvířka a vyměňovali poškozené panty, Anna Urbanová seděla v obývacím pokoji s notebookem na kolenou. Procházela zprávy od realitní makléřky a znovu si kontrolovala jednotlivé položky. Peníze už dorazily na účet její matky. Až bude všechno definitivně uzavřené, matka jí je pošle dál. Anna si mezitím v hlavě rozdělila částku: něco uloží na termínovaný vklad, něco nechá stranou na opravy a nové vybavení.
Jaroslav Zeman se ukázal až navečer. Klíč se v zámku otočil pomalu, jako by si i on nebyl jistý, zda má vstoupit. Vešel dovnitř a zůstal stát. Kuchyň byla k nepoznání. Lesklé plochy, nový obklad za linkou, srovnané police, neporušené nádobí. Ve vzduchu se držela vůně citronu a čerstvě opracovaného dřeva.
Zarazil se.
„Tys to všechno dala do pořádku?“ zeptal se. V jeho hlase se mihlo cosi nezvyklého. Nebyl to vztek. Spíš nejistota.
„Ano,“ řekla Anna, aniž zvedla pohled od obrazovky.
„A peníze?“ přistoupil blíž. „Ty jsi je nepřevedla? Díval jsem se. Na společném účtu nic není.“
Anna pomalu sklopila víko notebooku a podívala se na něj přímo.
„Jaroslave, na žádném společném účtu jsme se nedohodli. Dohodli jsme se na tom, že mi přestaneš dávat ultimáta. Peníze jsou u mámy. Teď je to její dědictví a její majetek.“
Z tváře mu vyprchala barva. O krok ustoupil a prsty se mu nepatrně zachvěly.
„Co tím chceš říct?“
„Přesně to, co říkám. Babiččin byt už není moje dědictví. Všechno je vyřízené. Právně, finančně i pro mě osobně. Nepatří mi to. Můžeš se zlobit, můžeš zase rozbíjet nádobí, můžeš odejít. Ale ty peníze zůstanou tam, kde o nich rozhodnu já.“
Pootevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Polkl naprázdno. Rozhlédl se ke dveřím, k oknu, potom na vlastní ruce. Ještě včera mu připadaly jako nástroj, kterým může prosadit svou vůli. Teď to byly jen ruce. Kůže, kosti, bezmocné prsty.
Klesl na kraj pohovky. Záda se mu nahrbila a ramena mu spadla dolů.
„Anno…“ ozval se tiše, skoro dětsky. „Já… já jsem se prostě lekl. Že odejdeš. Že mě necháš. Že se všechno rozpadne. Nemyslel jsem… Chtěl jsem jen, abychom zůstali spolu. Aby to bylo jako dřív.“
Anna mlčela. Dívala se na něj a viděla, jak se v něm bortí stavba, kterou si sám postavil: víra, že strach dokáže držet lidi pohromadě, že zvýšený hlas znamená autoritu a že zničená kuchyň může být důkazem lásky. Viděla, jak mu pomalu dochází, že se mýlil.