„Co se to tady děje? Vracím se rovnou z práce a doma už máme návštěvu i s kufry?“
Alena Pražáková nepromluvila nijak hlasitě. Její hlas byl ale tak ostrý, že v místnosti okamžitě utichl veškerý šum. Ještě před pár vteřinami se u stolu někdo smál, kdosi vyprávěl nahlas o cestě, dítě bouchalo autíčkem o hranu skříňky — a teď se všechny obličeje najednou obrátily k ní.
V předsíni stála cizí zavazadla. Nebyla to jedna cestovní taška, kterou by člověk ještě mohl pochopit jako výbavu na nečekané přespání. Byla to hromada věcí: kufr na kolečkách, dva nacpané pytle s oblečením, dětský batůžek, krabice s nádobím a srolovaná matrace zabalená v původní fólii. Pod zrcadlem ležely pánské boty, vedle nich dámské tenisky a malé sandálky. Alena si ani hned nesundala kabát. Zůstala stát na prahu vlastního bytu a zírala na tu skládku, jako by se nespletla v adrese ona, ale všichni ostatní.
Z pokoje vykoukl Jan Kovář. Na tváři se mu držel provinilý úsměv, jenže oči mu nervózně těkaly od Aleny k hostům a zase zpátky.
„Aleno, prosím tě, nezačínej hned mezi dveřmi,“ řekl tlumeně. „Je to jen na chvíli.“
Alena k němu pomalu otočila hlavu.
„Kdo jsou tihle lidé?“
„To je Ivana, moje sestra. Viděla jsi ji na fotkách. S ní je její manžel David a děti. Potřebují se jen pár týdnů někde uchytit.“
Z místnosti vyšla žena kolem pětatřiceti, statnější postavy, s obarveným tmavým pramenem u spánku. Působila sebejistě, skoro jako by Alena přišla k ní, a ne naopak. Za jejími zády postával hubený muž s telefonem v ruce a dvě děti — asi sedmiletý kluk a o něco mladší holčička. Děti se tvářily nejistě, zato Ivana hned zvedla bradu.
„Dobrý den,“ pronesla. „Věřte, že bychom vám sami rádi nepřekáželi, ale život nás k tomu prostě dotlačil.“
Alena si konečně svlékla kabát, pověsila ho na háček a dlaní si přejela po vlasech, aby uhladila pramen, který se jí uvolnil. Ten pohyb byl až příliš klidný, téměř pečlivý, ale Jan si všiml, jak jí zbělely prsty.
„Jene, pojď se mnou do kuchyně.“
„A proč bychom někam chodili?“ vložila se do toho Ivana. „Nejsme cizí. Můžeme to probrat tady před námi.“
Alena se na ni podívala bez jediného náznaku úsměvu.
„Ve svém bytě si sama určím, co budu řešit a před kým.“
Ivana otevřela ústa, ale David ji chytil za loket. Jan rozpačitě zakašlal a vydal se za ženou. V kuchyni Alena zavřela dveře. Ne prásknutím, jen přesným cvaknutím západky. Ten zvuk byl nepříjemnější než jakýkoli křik.
„Tak mluv,“ řekla.
Jan se opřel o kuchyňskou linku a promnul si obličej dlaněmi.
„Mají potíže. Museli odejít z minulého bydlení. Majitel chtěl, aby byt uvolnili. Nestihli si najít nic jiného.“
„A ty ses rozhodl nastěhovat je sem?“
„Rozhodl jsem se pomoct.“
„Rozhodl ses za mě.“
Podrážděně vydechl.
„Aleno, přece je nenechám na ulici. Mají děti.“
Několik vteřin na něj jen hleděla a snažila se v hlavě srovnat, co právě slyší. V práci měla náročnou směnu, cesta domů jí zabrala skoro dvě hodiny a jediné, po čem toužila, bylo zout se, umýt si obličej a lehnout si. Místo toho stála ve vlastní kuchyni a dozvídala se, proč se v jejím bytě objevili lidé s matrací a krabicí nádobí.
„Kdy jsi o tom rozhodl?“
„Dnes ráno.“
„A proč jsi mi nezavolal?“
Jan uhnul pohledem k oknu.
„Řekla bys ne.“
„Takže jsi předem věděl, že s tím nebudu souhlasit.“
„Věděl jsem, že z toho začneš dělat zbytečné komplikace.“
Alena se tiše zasmála. Nebyl to veselý smích. Spíš takový, jaký člověku unikne, když mu někdo ukáže kouzelnický trik s kartou schovanou v rukávu.
„Komplikace? Jene, tenhle byt je můj. Zdědila jsem ho po babičce. Sama jsem vyřizovala dědictví, sama jsem obíhala úřady, sama jsem platila opravu po tom vytopení. Ty tady bydlíš proto, že jsem s tím souhlasila. Ne proto, že můžeš rozhodovat o dveřích, klíčích a pokojích.“
Jan se zašklebil.
„Už je to zase tady. Moje, tvoje. Jsme manželé.“
„A co má být? Manželství z mého zděděného bytu nedělá průchozí ubytovnu.“
Chystal se něco namítnout, ale z druhé strany kuchyňských dveří se ozval jasný dívčí hlásek:
„Mami, a kde budeme spát?“
Alena na okamžik zavřela oči a hned je zase otevřela. Nebylo to ze soucitu, ale ze vzteku, který musela držet pod kůží, aby se nesvezl na děti. Ty za nic nemohly. Vinu nesli dospělí, kteří je přivezli někam, kde na ně nikdo nečekal.
„Jak dlouho tady měli zůstat? A chci pravdu.“
„No… dokud si něco nenajdou.“
„Jak dlouho?“
Jan chvíli mlčel.
„Měsíc. Možná dva.“
Alena pomalu přikývla.
„Takže z pár týdnů už jsou dva měsíce.“
„Nechytej mě za slovo.“
„Nechytám tě za slovo. Vadí mi, že jsi do mého bytu pustil čtyři lidi a ani ses mě nezeptal.“
Jan se podrážděně odrazil od linky.
„A co jsem měl podle tebe dělat? Sestra mi volala, brečela. Majitel jim vyházel věci. Davidovi se zhoršila práce, děti, škola za dveřmi…“
„Škola?“ Alena zvedla obočí. „Oni tu chtějí zůstat až do začátku školy?“
Jan zaváhal. A to zaváhání řeklo víc než jakékoli vysvětlování.
Alena otevřela dveře a vrátila se do pokoje. Ivana seděla u stolu a už na něm měla rozložené papíry, nabíječky, dětské lahve s vodou a tašku s jídlem. David zkoušel zásuvku u pohovky. Chlapec se v předsíni pokoušel otevřít skříň.
„Na tu skříň nesahej,“ řekla Alena.
Kluk ucukl rukou a podíval se na matku.
Ivana vstala.
„Promiňte, děti jsou po cestě unavené. Potřebovaly by se najíst a jít spát.“
„Kde jste měli věci, než jste přijeli sem?“ zeptala se Alena.
„V autě,“ odpověděl David. „Celý den jsme jezdili sem a tam.“
„Proč jste si nevzali hotel?“
Ivana se krátce zasmála.
„Vy asi nemáte představu, kolik dneska stojí hotel pro čtyři lidi.“
„Mám. Ale z toho ještě nevyplývá, že se můj byt stává vaším.“
Jan vyšel z kuchyně za ní a postavil se po jejím boku.
„Aleno, nezačínej před dětmi.“
„Právě kvůli dětem mluvím klidněji, než bych mohla.“
Ivana přimhouřila oči.
„Jan říkal, že jste rozumná ženská. Že to pochopíte.“
„Jan toho řekl spoustu beze mě.“
„Ale je to přece váš manžel.“
„A já jsem majitelka tohoto bytu.“
Slovo majitelka jako by místností prudce udeřilo. David přestal sahat na zásuvku. Ivana se podívala na Jana a v jejím pohledu se poprvé neobjevila jistota, ale otázka.
„Jene, ty jsi přece říkal, že byt je společný,“ řekla.
Alena se otočila k manželovi.
„To je zajímavé.“
Janovi naskočily na tváři rudé skvrny.
„Tak jsem to neřekl.“
„Přesně takhle,“ vmísil se David. „Říkal jsi, že tady o všem rozhodujete spolu. Že Alena si ze začátku zabrblá, ale pak si zvykne.“
Alena se dívala na Jana a její tvář byla čím dál klidnější. Nebyl to dobrý klid. Byl to ten druh ticha, kdy člověk přestane diskutovat a začne si v hlavě skládat závěry.
„Zvykne si,“ zopakovala. „Takže jste mě dopředu zařadili mezi nepříjemnosti, které se dají nějak přečkat.“
Jan k ní udělal krok.
„Chtěl jsem to udělat dobře.“
„Pro koho?“
Neodpověděl.
Ivana najednou ožila a spustila rychleji, jako by se rozhodla vzít rozhovor znovu do vlastních rukou:
„Podívejte, Aleno, my vás nechceme vyjídat ani vám překážet. Máme svoje věci. Ubytujeme se s dětmi ve velkém pokoji, vy s Janem budete v ložnici. Kuchyň budeme používat opatrně. Já mám ráda pořádek. Děti si pohlídám. Opravdu potřebujeme jen překlenout dobu, než něco najdeme.“
Alena přenesla pohled do velkého pokoje. Na pohovce už ležela dětská deka, přes křeslo visela Davidova bunda a u televize stála krabice s jejich věcmi. Její byt se během nějaké půlhodiny proměnil v cizí prostor.
„Velký pokoj není volný,“ řekla Alena.
„A co v něm je?“ podivila se Ivana. „Vždyť je tam gauč.“
Alena se na ni zadívala.
„To je moje.“