„Obývák. Ne noclehárna.“
Ivana Janečeková se prudce zamračila.
„No to vám děkuju. Hezky mluvíte o lidech.“
„Nemluvím o lidech. Mluvím o tom, co udělali. Když někdo přijde s kufry do cizího bytu, aniž by se zeptal majitele, sám se do takové pozice staví.“
David Válek zvedl obě ruce, jako by chtěl mezi nimi vytvořit hráz a zastavit hádku dřív, než se rozjede naplno.
„Prosím, bez urážek. My jsme vážně netušili, že o tom nevíte.“
„Teď už to víte.“
Jan Kovář se znovu nadechl.
„Aleno, nechme je tu aspoň dneska. Už je večer. Kam teď půjdou?“
„Tam, odkud přijeli. Nebo do hotelu. Případně k tobě na chatu tvého otce, jestli mu to nebude vadit. Ale tady zůstat nemůžou.“
„Táta je na vesnici, tam není místo.“
„Potom to ale není můj problém.“
Ivana sebou trhla, jako by jí někdo plácl přes tvář.
„Takže nás teď s dětmi vyhodíte na ulici?“
Alena se k ní otočila celým tělem.
„Ne. Dávám dospělým lidem čas, aby si sbalili věci, které sem nanosili bez mého souhlasu. Děti odejdou se svými rodiči. To je rozdíl.“
Ivaně zbledly rty vztekem. Popadla ze stolu telefon, ale nikam nevolala. Jen ho sevřela v ruce, jako by jí ten kus plastu mohl dodat vážnost nebo právo tu zůstat.
„Honzo, ty jsi vůbec chlap?“ vyjela na bratra. „Tvoje vlastní žena vyhazuje tvoji sestru.“
Jan se při těch slovech otřásl. Vypadal, jako by přesně tu větu čekal, a přitom se jí bál.
„Ivano, nedělej to…“
„Co nemám dělat? Sám jsi říkal, že je to vyřízené. Sám jsi nám řekl, ať přijedeme. Dětem jsem slíbila, že u strejdy Honzy v klidu přespíme. A teď co?“
Alena se prudce obrátila k manželovi.
„Tys jim neslíbil jednu noc. Tys jim slíbil, že tady budou bydlet.“
Jan si přejel dlaní po zátylku.
„Myslel jsem, že si o tom potom promluvíme.“
„Až si vybalí?“
„Nechtěl jsem scénu.“
„Tak jsi ji připravil mně.“
V místnosti znovu nastalo ticho. Holčička se přitiskla k Ivaně, chlapec sklopil oči k podlaze. Alena si toho všimla, a proto ztlumila hlas, ale ani o krok neustoupila.
„Děti mohou zatím počkat v pokoji, než si to dospělí vyřeší. Vy si sbalte věci.“
Ivana na ni najednou pohlédla s posměšným vzdorem.
„A když si je nesbalíme?“
Jan zvedl hlavu tak rychle, až to působilo skoro trhavě.
„Ivano!“
„Co je? Ať to řekne. Už jsme tady. Kvůli příbuzným svého muže snad policii volat nebude.“
Alena vytáhla z kabelky mobil a položila si ho na otevřenou dlaň displejem nahoru.
„Budu.“
Ivana zamrkala. David tiše pronesl:
„Ivi, nepřeháněj to.“
Jenže Ivana už byla rozjetá.
„Vy nemáte ani kousek srdce? Nejsme pro vašeho muže cizí lidé. Máme těžkou situaci. Děti jsou vystresované. A vy pořád jenom svoje bydlení, svoje práva, svůj byt.“
„Právě proto, že je to můj byt, rozhoduji já, kdo v něm bude bydlet. A vaše složité situace se mají řešit před stěhováním, ne až ve chvíli, kdy už stojíte v předsíni s taškami.“
„Proč jste tak tvrdá?“ rozhodila Ivana rukama. „Jako bychom po vás chtěli kus podlahy navždycky.“
Alena kývla směrem ke srolované matraci.
„Lidé, kteří si přinesou matraci, nepřicházejí jen na jeden večer.“
David se podíval na matraci, potom na svou ženu. Ve tváři se mu mihla únava. Nejspíš mu konečně došlo, že plán, který se jim ještě před chvílí zdál pohodlný, se jim rozpadá přímo před očima.
„Honzo,“ ozval se, „možná bychom opravdu měli odjet do hotelu. Ráno se nějak domluvíme.“
Ivana se k němu otočila tak prudce, až jí vlasy švihly přes tvář.
„Za co? A zase začneš s tím svým ‚ráno to vyřešíme‘? Už jsme to vyřešili až dost.“
„Ne tady,“ odpověděl David potichu.
Ta dvě slova Alena zaslechla zcela jasně. David na rozdíl od své ženy pochopil hranici. Jen Jan pořád stál mezi nimi jako člověk, který doufá, že bouřka sama přejde, když se dost dlouho nebude hýbat.
„Aleno,“ řekl téměř šeptem, „prosím tě. Jeden den.“
„Ne.“
„Já tě žádám.“
„Měl ses ptát dřív, než jsi jim dal klíče.“
Ivana zpozorněla.
„Klíče? Honzo, o čem to mluví?“
Alena se k ní pomalu otočila.
„Vy máte klíče od mého bytu?“
Ivana neodpověděla hned. Její pohled však mimoděk sklouzl k tašce položené na židli. To Aleně stačilo.
Vykročila k ní.
„Nesahejte na moje věci!“ vykřikla Ivana.
„Tak ty klíče vyndejte sama.“
„To jsou Honzovy klíče!“
„Jan nemá právo rozdávat klíče od mého bytu bez mého souhlasu.“
Jan rychle přistoupil k sestře.
„Ivano, dej je.“
„Ani náhodou!“ přitiskla si tašku k tělu. „Nejsme zloději, abyste s námi takhle jednali.“
Alena pohlédla na Jana. Poprvé nevypadal jen provinile. Vypadal vyděšeně.
„Nechal jsi jim udělat kopii?“
„Pro jistotu.“
„Pro jakou jistotu?“
„Aby mohli dovnitř, kdybychom nebyli doma.“
Alena se krátce, suše zasmála, ale smích okamžitě utnula.
„Kdybychom? Mě už jsi z toho svého ‚my‘ dávno vyškrtnul.“
Vytočila číslo. Jan k ní ihned natáhl ruku.
„Aleno, ne. Prosím. Já to teď vyřeším.“
„Ty už jsi to vyřešil. Teď rozhoduju já.“
Nevolala hned policii. Zavolala sousedce z patra pod nimi, paní Haně Kovářové. Byla domovní důvěrnicí, znala všechny obyvatele domu a stačilo, aby se objevila ve dveřích, a jakýkoli domácí chaos se rázem měnil v událost se jmény, svědky a přesným pořadím kroků. Alena mluvila klidně a věcně:
„Paní Kovářová, dobrý večer. Mohla byste ke mně na pár minut přijít? Mám v bytě cizí osoby s věcmi, bez mého svolení. Ano, jsem doma. Ano, byt je můj. Budu vám vděčná.“
Jan si sevřel hlavu do dlaní.
„Proč do toho taháš sousedy?“
„Aby bylo doložené, že jsem je požádala, aby odešli v klidu.“
Ivana se jízlivě ušklíbla.
„Takže divadlo.“
„Ne. Záznam situace.“
Za několik minut se ozval zvonek. Alena šla otevřít. Za dveřmi stála Hana Kovářová v domácím svetru a s telefonem v ruce. Rychle přejela pohledem předsíň, tašky, cizí boty a pak se zadívala na Alenu.
„Dobrý večer. Kdo se nám tu stěhuje?“
Ivana si odfrkla.
„Nikdo se nestěhuje. Jsme příbuzní.“
„I příbuzní se ptají majitele bytu na souhlas,“ pronesla sousedka suše.
Jan se pokusil vstoupit do řeči.
„Paní Kovářová, tohle je rodinná věc.“
„Rodinná věc je to tehdy, když o tom rodina ví. Když se majitelka vrátí z práce a najde doma cizí kufry, je to něco úplně jiného.“
Alena poprvé za celý večer pocítila, že nestojí proti všem sama. Nepovolila, ale napětí v ramenou už nebylo tak kamenné.
„Požádala jsem je, aby si sbalili věci a opustili byt,“ řekla. „A aby vrátili klíče, které byly pořízené bez mého souhlasu.“
Ivana vyskočila.
„Kdo vy vůbec jste, abyste nás vyhazovali? Honzo, řekni jim něco!“
Jan stál bledý jako stěna. Poslední zbytky jistoty z něj spadly. Podíval se na sestru, potom na manželku a nakonec na sousedku.
„Ivano, sbalte se.“
„Cože?“
„Sbalte se,“ zopakoval dutě.
„Aha. Takže ty nás pozveš a pak se schováš za ženskou sukni?“
Hana Kovářová pozvedla obočí.
„Mladá paní, važte slova. Jsou tu děti.“
Ivana sevřela ucho tašky tak silně, až jí zbělely prsty. Bylo na ní vidět, že by se ještě hádala, ale David už mezitím začal ukládat věci zpátky do krabice. Dělal to rychle, bez zbytečných řečí. Chlapec mu mlčky pomáhal. Holčička se tiše zeptala:
„Mami, pojedeme domů?“
Ivana se k ní prudce otočila, ale odpověď ze sebe nedostala. Místo toho zalovila v tašce a s prudkým pohybem hodila svazek klíčů na stůl.
„Tady je máte. Třeba se tím svým bytem udavte.“
Alena se ani nepohnula. Podívala se na Jana.
„Vezmi ty klíče a polož je na moji komodu.“
Beze slova poslechl. Alena došla ke dveřím a otevřela je dokořán.
„Máte deset minut. Jestli padne ještě jedna urážka, volám policii okamžitě.“
Ivana procedila něco skrz zuby, ale nahlas už se nehádala. David odnesl první kufr. Jan se automaticky vrhl, že mu pomůže, jenže Alena ho zastavila jediným pohledem.
„Tvoje věci probereme zvlášť potom.“
Ztuhl na místě.
Ivana to zaslechla a okamžitě se otočila.
„Aha, takže teď vyhodíš i jeho? Skvělá manželka.“