Alena se na ni podívala přímo, bez jediného ústupu.
„Váš bratr je dospělý člověk. Jestli mu připadá v pořádku nastěhovat někoho do cizího bytu za mými zády, bude si muset i on rozmyslet, kde bude bydlet.“
Jan zbledl.
„Aleno…“
„Teď ne.“
Balit se nakonec netrvalo deset minut, ale skoro dvojnásobek. David se dvakrát vracel k autu s taškami. Ivana okázale bouchala igelitkami a šustila věcmi tak, aby bylo jasné, jak moc se cítí uražená, jenže Alena jí tu podívanou nedopřála. Stála v předsíni vedle sousedky a kontrolovala, aby nic nezůstalo ve skříních, na poličkách ani v koupelně.
K dětem se sklonila a klidně jim řekla:
„Podívejte se, jestli jste si tu nenechaly nějaké hračky.“
Chlapec přikývl a vzal si malé autíčko. Holčička zvedla ze země gumičku do vlasů. Alena nechtěla, aby pak někde poslouchaly, že jim zlá teta sebrala věci. Dospělí ať si nesou následky sami, ale děti do téhle špíny zatahovat nehodlala.
Když se poslední taška ocitla za prahem, Ivana se ještě zastavila ve dveřích.
„Toho budeš litovat, Jene,“ sykla na bratra. „Mamince povím všechno.“
„Tak jí to pověz,“ odpověděl unaveně.
„A tobě se to taky vrátí, Aleno.“
Alena položila ruku na hranu dveří.
„Vrací se hlavně to, když někdo přiveze děti do cizího bytu bez souhlasu majitelky.“
Pak dveře zavřela. Nepráskla jimi, jen je klidně dovřela a otočila klíčem. Ze stolu vzala svazek a chvíli si ho pozorně prohlížela. Byly na něm dva klíče. Její vlastní a nově vyrobená kopie. Beze slova kopii sundala a položila stranou.
Hana Kovářová ještě zůstala stát v předsíni.
„Jak ti je?“
„Dobře.“
„Zítra vyměň zámek. A jestli seženeš zámečníka už dneska, tím líp.“
„Seženu.“
„A s mužem si promluv natvrdo. Tohle se nestane omylem.“
Alena přikývla.
„Děkuju, že jste přišla.“
„Od toho tu jsem. Kdyby se znovu objevili, hned volej.“
Jakmile sousedka odešla, byt konečně utichl. Jenže už to nebylo stejné ticho jako dřív. Ve vzduchu zůstával pach cizí cesty, cizích zavazadel a cizí drzosti. Jan stál uprostřed chodby a díval se na Alenu tak, jako by teprve teď pochopil, že tenhle večer zdaleka neskončil.
Alena přešla do kuchyně, nalila si vodu a několikrát se napila. Sklenice se jí v ruce lehce zachvěla, proto ji raději položila na linku, aby nic nerozlila.
„Sedni si,“ řekla Janovi.
Poslechl.
„Aleno, udělal jsem chybu.“
„To není vysvětlení.“
„Nevěděl jsem, co dělat. Ivana volala, křičela, děti brečely. Opravdu jsou na tom špatně.“
„Mohl jsi říct: Zeptám se Aleny. Mohl jsi mi zavolat. Mohl jsi jim ze svých peněz zaplatit hotel. Mohl jsi za nimi odjet ty. Ale místo toho jsi nechal udělat kopii klíčů a přivedl je sem.“
Jan si propletl prsty a sevřel ruce.
„Myslel jsem, že to pochopíš.“
„Ne. Ty jsi počítal s tím, že už nebudu mít čas se bránit.“
Sklopil hlavu.
„Možná.“
Upřímnost přišla pozdě, ale přece jen zazněla. Alena si unaveně přejela dlaní přes obličej.
„Proč jsi jim tvrdil, že je byt společný?“
„Nechtěl jsem vypadat jako…“ Zarazil se.
„Jako kdo?“
„Jako chlap, který bydlí u manželky.“
Alena se na něj dívala dlouho. V jejím pohledu nebylo jen rozhořčení. Bylo v něm i zklamání, tak těžké, že Jan nakonec uhnul očima.
„A jako kdo jsi vypadal dneska?“
Neodpověděl.
„Žil jsi tady v klidu, Jene. Nikdy jsem ti nepřipomínala, že byt patří mně. Měl jsi klíče, svůj prostor, respekt. Jenže před sestrou ses za to začal stydět, a tak sis chtěl zvýšit váhu na můj účet.“
„Nechtěl jsem tě ponížit.“
„Ale udělal jsi to.“
Zvedl k ní oči.
„Co bude teď?“
„Dneska budeš spát v kuchyni, nebo u svých příbuzných. Zítra nechám vyměnit zámky. Klíče budu mít jen já.“
„A já?“
„Ty zatím ne.“
Jan se prudce narovnal.
„Takže mě vyhazuješ?“
„Nevyhazuju tě v noci na ulici. Říkám ti, že po tom, co se stalo, bude přístup do mého bytu možný jen s mým souhlasem. Zítra si vezmeš část věcí a budeš nějakou dobu bydlet jinde. Oba si musíme ujasnit, co dál.“
„Aleno, nedělej unáhlené rozhodnutí.“
Krátce se pousmála, ale v tom úsměvu nebylo nic veselého.
„Unáhleně jsi jednal ty. Já teď jen zašívám to, co jsi roztrhl.“
Jan chtěl něco namítnout, jenže nenašel slova. Seděl u stolu, hleděl na vlastní ruce a poprvé za celý večer se nepokoušel schovávat za sestru, děti, lítost ani manželství.
Ráno Alena žádné další debaty nepřipustila. Zavolala zámečníka, počkala na něj a nechala zámek vyměnit. Žádná prohlášení, žádné podivné papíry, jen řemeslník, nářadí a nová sada klíčů. Jan stál opodál a mlčel. Když zámečník odešel, Alena klíče schovala do kabelky.
„Dostanu jeden?“ zeptal se tiše.
„Ne.“
Přikývl, jako by přesně tuhle odpověď čekal.
„Mám si sbalit věci?“
„Vezmi si to nejnutnější. Zbytek domluvíme později.“
Odešel do ložnice. Alena zůstala v předsíni a poslouchala, jak se vysouvají zásuvky, šustí tašky a zapíná zip na sportovní brašně. Ještě včera měla pocit, že jejich život sice není dokonalý, ale je srozumitelný. Jan byl mírný, občas nerozhodný, ale ne krutý. Právě proto od něj takovou podlost nečekala. Nekřičel, nevyhrožoval, netlačil na ni přímo. Prostě její rozhodnutí obešel.
Zatímco se balil, zazvonil jí telefon. Volala Blanka Martinecová, její tchyně. Alena spatřila jméno na displeji a okamžitě pochopila, že Ivana rozhodně nečekala.
„Prosím.“
„Aleno, co se u vás stalo? Ivana je celou noc na nervy. Říká, že jsi ji s dětmi vyhodila.“
„Přijela do mého bytu s kufry a bez mého souhlasu. Jan jí dal klíče, také bez mého souhlasu. Požádala jsem je, aby odešli.“
„Ale pro Jana to přece nejsou cizí lidé.“
„Pro mě ano. A ani blízké lidi nikdo nenastěhovává do bytu podvodem.“
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. Alena čekala výčitky, jenže hlas Blanky Martinecové najednou ztichl.
„On jí ty klíče opravdu dal?“
„Ano.“
„Rozumím.“
„Blanko, nebudu se omlouvat za to, že chráním vlastní bydlení.“
„To ani nedělej,“ řekla tchyně překvapivě. „Ivana má svou povahu. Od malička je zvyklá tlačit na ostatní. A Jan se taky zrovna nevyznamenal, to je pravda. Hned mu zavolám.“
Alena chvíli nevěděla, co na to říct.
„Děkuju, že jste mě vyslechla.“
„Hlavně neobviňuj děti. Ty tam lítají mezi dospělými jako zavazadla.“
„Neobviňuju je.“
Hovor skončil. Jan vyšel z ložnice s taškou v ruce. Vypadal pomačkaně a cize. Podíval se na Alenu, jako by doufal, že během těch několika minut změnila názor.
„Volala máma?“
„Ano.“
„Křičela?“
„Ne. Překvapivé, viď?“
Zkřivil tvář.
„Aleno, všechno jsem pokazil.“
„Ano.“
„Můžu to napravit?“
„Nejdřív se odstěhuj. Potom si promluvíme.“
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
Ještě několik vteřin stál na místě, pak si vzal boty. Alena sledovala, jak se obouvá, jak pohledem hledá starý svazek klíčů, jak si vzápětí uvědomí, že už žádné klíče nemá, a spustí ruku dolů. Byl to drobný pohyb, ale vešel se do něj celý výsledek předchozího večera.
U dveří se Jan zastavil.
„Netušil jsem, že budeš tak tvrdá.“
„A já netušila, že ty budeš tak lehkomyslný.“
Odešel.
Alena zamkla novým klíčem a položila dlaň na studený kov zámku. Neopřela se o zeď, nesesunula se k zemi, nezhroutila se. Jen se na okamžik zastavila. Potom prošla bytem a začala mu vracet jeho původní podobu. Z opěradla pohovky sundala zapomenutou dětskou ponožku, odnesla cizí láhev s vodou a utřela stůl. U křesla našla na podlaze maličký dílek z hračky. Zvedla ho a vložila do sáčku. Později ho předá Janovi, ať ho vrátí.
Kolem poledne zavolal David. Číslo neznala, přesto hovor přijala.
„Aleno, dobrý den. Tady David, Ivanin manžel.“
„Poslouchám.“
„Chtěl jsem se omluvit. Opravdu jsme nevěděli, že jste s tím nesouhlasila. Ivana… podala nám to jinak. A Jan vlastně taky. Teď jsme si našli ubytování na pár dní a potom budeme hledat normální řešení.“