„Co to má být?“ ukázala jsem na malou černou krabičku připevněnou nad lednicí.
Petr Kovář se ani neotočil. Stál u linky, mazal si chleba máslem a očima visel na displeji telefonu.
„Kamera.“
„A proč?“
„Protože.“
Ukousl si sousto, pomalu ho rozžvýkal a teprve potom ke mně zvedl pohled.
„Chci vidět, co tady celé dny děláš. Jsi doma od rána do večera. Já se dřu v práci a ty tady bůhví co.“
Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho. Osm let manželství. Osm let jsem poslouchala to jeho „bůhví co“. Pracovala jsem jako účetní na dálku. Každý den šest hodin u notebooku: klienti, výkazy, kontroly, faktury, uzávěrky. Potom vaření, úklid, úkoly s Lukášem Pavlíčkem, kreslení s Klárou Brňákovou. Jenže pro Petra jsem prostě „seděla doma“. Jako bych celý den jen proležela na gauči.
„Já pracuju, Petře. Moc dobře to víš.“
„Jasně. Čumíš do počítače. Tomu říkáš práce.“
Řekl to tónem, jako bych si od rána do večera skládala pasiáns. Černé očko kamery na mě upřeně zíralo. Byla drobná, sotva na prst, ale její přítomnost jsem ucítila okamžitě. Jako cizí pohled v prázdném bytě. Nepříjemný, lepkavý pocit, jako by mě někdo svlékl a postavil pod reflektor.
„A co když mi to vadí?“ zeptala jsem se.
Petr dopil čaj, odložil hrnek do dřezu — neumyl ho, jen ho tam položil.
„Komu to vadí, ten má co skrývat.“
Pak odešel do předsíně obout si boty. Dveře za ním bouchly. Já zůstala stát ve své kuchyni, ve své zástěře, u svého dřezu, a přesto jsem si připadala jako obžalovaná před soudem.
Večer jsem myla nádobí a na jeho mobilu zahlédla novou ikonu. Šedou, s obrázkem objektivu. Telefon nechal ležet na stole, když šel do sprchy. Aplikace se jmenovala „HomeWatch“. Zapamatovala jsem si to. Nedotkla jsem se ho. Jen jsem stáhla ruce za záda a ustoupila. Kamera se přece dívala.
Následující tři dny jsem žila stejně jako předtím. Vstávala jsem v šest, vařila Kláře kaši, vypravila Lukáše do školy a sedla si k práci. Kamera mě sledovala. Snažila jsem se na ni nemyslet, jenže to nešlo. Najednou mělo každé gesto svědka. Nalila jsem si čaj — odpočívám. Protáhla jsem se — zahálím. Zavolala jsem na pět minut mámě — tlachám. Začala jsem jíst přímo u notebooku, abych nemusela zbytečně vstávat. Záda mi tuhla. Večer mě bolela šíje. Ale projít se po kuchyni? Ne. Vždyť kamera nahrávala.
Čtvrtý den Petr odjel na služební cestu. Na dva dny do Ostravy, prý kvůli nějaké stavbě. A jeho matka, Marie Tesařová, dorazila „pomoct s dětmi“. Neprosila jsem ji o to. Ona se nikdy neptala.
Třikrát nebo čtyřikrát do měsíce se objevila bez jediného varování. Zazvonil zvonek a stála za dveřmi s taškou v ruce. Vnoučatům bonbony, synovi salám. Pro mě nic. Ani mě pořádně nepozdravila. Jen krátké kývnutí, jako prodavačce za pultem. Za osm let jsem od ní nedostala jediný dárek k narozeninám. Ani přání, ani obyčejné slovo. Jako bych byla personál přidělený k jejímu synovi.
„Kde jsou děti?“
„Lukáš je ve škole, Klára ve školce.“
„Dobře. Tak já to tu zatím trochu poklidím.“
To její „poklidím“ znamenalo vždy totéž: projde mi kuchyň, přerovná sklenice, otře sporák, který jsem ráno už čistila, posune slánku a narovná utěrku. Potom zavolá Petrovi a oznámí mu, že „u vás byl nepořádek, všechno jsem musela přemýt“. Pokaždé stejná scéna. Znala jsem ji nazpaměť, ale mlčela jsem.
Odešla jsem do pokoje pracovat. Zavřela jsem dveře a otevřela notebook. Asi po hodině jsem zaslechla klapnutí vchodových dveří.
Marie Tesařová odešla. Kamera však zůstala.
Když večer děti usnuly, stáhla jsem si „HomeWatch“ do svého telefonu. Petrovo přihlašovací jméno i heslo byly směšně jednoduché — datum narození a „1234“. Dělal to tak vždycky. U všech účtů, u všech služeb. Dokonce i PIN ke kartě měl ze stejných čtyř číslic.
Aplikace mi ukázala archiv záznamů za posledních sedm dní. Kamera nenahrávala jen obraz. Brala i zvuk. Čistě, ostře, srozumitelně. Petr na ní zjevně nešetřil; podle modelu mohla stát kolem tří tisíc korun.
Nasadila jsem si sluchátka a pustila dnešní záznam. Přetočila jsem ho na chvíli, kdy jsem odešla do pokoje a Marie Tesařová zůstala v kuchyni sama.
Tchyně telefonovala s Petrem. Nahlas. Ona vždycky mluvila hlasitě, když si myslela, že ji nikdo neposlouchá.
„Petře, vždyť to na té kameře sám vidíš. Celý den sedí u telefonu. Jaká práce? Příživnice je to. Ty se lopotíš po stavbách a ona se veze. Nech ji, dokud je čas. Děti si vezmu já. U mě z nich vyrostou slušní lidé, ne u téhle.“
Zastavila jsem nahrávku. Telefon mi v dlani pálil. Nebo mi naopak zledovatěly prsty. Nedokázala jsem to rozeznat.
„Příživnice.“ Jakmile jsem to slovo uslyšela, došlo mi, že není nové. Za mými zády znělo celé roky. Jen jsem ho dřív neslyšela.
Znovu jsem záznam spustila. Pak se ozval Petr Kovář.