„Mami, já nad tím uvažuju. Zatím jen sleduju, co se děje. Ta kamera tam přece není pro nic za nic.“
„To je správně, synku. Sbírej důkazy. Už jsi byl u právníka? Musí to dopadnout tak, aby děti zůstaly tobě. Ona je úplně bez postavení. Nemá byt, nemá auto. A ani pořádně uvařit neumí.“
Ano, byt jsem neměla. Auto také ne. Bydleli jsme v bytě Petra Kováře. Jenže do rekonstrukce jsem dala sto tisíc korun. Vlastních peněz, které jsem si šetřila tři roky ještě před svatbou. Tapety, dlažba v koupelně, kuchyňská linka. Na tohle Petr zřejmě pohodlně zapomněl. Anebo to nikdy nepovažoval za důležité.
Posunula jsem nahrávky dál. Během čtyř dnů přišla Marie Tesařová dvakrát. A pokaždé se odehrálo totéž představení. Sladkosti pro vnoučata, uzenina pro syna. A potom telefonát Petrovi z mojí kuchyně, z mojí židle, pod mými záclonami, které jsem tři večery po sobě šila vlastníma rukama.
Druhý hovor byl ještě horší.
„Petře, ona zase jen sedí. Vůbec nic nedělá. Utřela jsem sporák, byl hrozně špinavý. Utěrka umazaná, podlaha lepila. Ostuda. U pořádné ženské by se něco takového stát nemohlo.“
Špína. Já tu kuchyň uklízím denně. Každý jediný den. Ráno vytírám podlahu. Večer čistím sporák. Dřez myju po každém vaření. A ona vezme suchý hadr, přejede jím místo, které je už dávno čisté, a pak synovi vykládá o ostudě.
Čtyřikrát během jednoho týdne mě probírala s mým vlastním mužem. Čtyřikrát o mně řekla, že jsem příživnice, špindíra a nula. A ani jednou, skutečně ani jedinkrát, mi nic z toho neřekla do očí. Přede mnou mlčela. Jen sevřela rty a nad talířem mého boršče pronesla: „Dá se.“ To byla z jejích úst nejvyšší pochvala.
Před vnoučaty se ale měnila v úplně jinou bytost. Stačilo lusknout prsty a hlas měla hebký, mazlivý, plný lásky. „Babička tě má ráda! Babička přinesla bonbonek! Babička je nejlepší!“ Klára Brňáková ji zbožňovala. Rozběhla se k ní, objímala ji, líbala jí prsteny na prstech. Marie Tesařová ji hladila po vlasech a usmívala se. Široce, vřele, téměř opravdově. Anebo také ne. Už jsem si nebyla jistá, co je u ní pravda a co jen dobře nacvičená maska.
Čtyři nahrávky jsem si zkopírovala do svého telefonu. Sundala jsem si sluchátka, lehla si do postele a zadívala se do stropu. V pokoji byla tma a ticho. Jen lednice monotónně hučela.
Sto tisíc korun v rekonstrukci. Osm let slova „dá se“ místo obyčejného „děkuju“. Čtyři záznamy s pravdou, kterou mi nikdo z nich nebyl schopný říct do tváře.
Věděla jsem, že potřebuji čas. Nesmím vybuchnout. Nesmím se rozplakat. Nesmím Petrovi uprostřed noci volat a křičet do telefonu: „Jak jsi mohl?“ Musím jen počkat. Dopřát jim ještě jednu sobotu.
Druhý den ráno zavolala Marie Tesařová. Hlas měla sladký jako med. Hustý, lepkavý, vtíravý.
„Michaelo, děvenko, v sobotu bych přišla, ano? Upeču dětem koláčky. Lukáš Pavlíček má rád ty s jablky.“
Děvenko. Tak mi říkala jen tehdy, když ode mě něco potřebovala. Většinou přístup k dětem. Nebo potvrzení pro Petra, že je všechno v pořádku.
„Samozřejmě, Marie Tesařová. Přijďte.“
Ukončila jsem hovor. Ruce se mi netřásly. Poprvé za osm let jsem věděla něco, co netušila ona. A to vědomí mě hřálo. Jako hrnek sevřený mezi dlaněmi.
V sobotu dorazila Marie Tesařová v jedenáct. Prsteny se jí blýskaly na prstech, tašku měla napěchovanou jídlem a pro Kláru Brňákovou připravený úsměv.
„Klárko! Babička ti upeče koláčky! S jablíčky, přesně takové, jaké máš nejradši!“
Klára se jí vrhla kolem krku a zabořila obličej do jejího vlněného saka. Lukáš Pavlíček jen kývl od tabletu, aniž zvedl oči.
Petr Kovář se z pracovní cesty vrátil ráno. Byl zamračený, nevyspalý, podrážděný. Seděl v kuchyni a pil kávu. Podíval se na kameru. Pořád visela na svém místě. Potom stočil pohled ke mně. Neuhnula jsem.
K obědu jsem prostřela stůl. Boršč, karbanátky, salát z čerstvých okurek a rajčat. Vařila jsem tři hodiny. Řepu jsem pekla zvlášť, přesně jak se má, zabalenou ve fólii v troubě. Marie Tesařová si stůl přeměřila pohledem, stiskla rty a neřekla nic. V jejím jazyce to znamenalo: ujde to, ale mohlo by to být lepší.
Posadili jsme se. Tchyně nandávala Kláře jídlo, krájela jí karbanátek na drobné kousky, foukala do lžíce s borščem a utírala kapky ze stolu. Dokonalá babička. Lukáš Pavlíček tiše žvýkal a zíral do telefonu. Petr jedl se sklopenou hlavou, jako by ho zajímal jen talíř před ním.
„Michaelo, a co jsi dneska dělala?“ zeptala se tchyně přeslazeně.
Ten tón jsem znala. Ptala se schválně před Petrem. Chtěla, abych odpověděla, že jsem pracovala. A pak mu mohla zavolat a říct, že jsem zase jen seděla, jako vždycky. Past. Stejná každou sobotu.
„Pracovala jsem. Odevzdávala jsem čtvrtletní výkaz.“
„Aha,“ kývla Marie Tesařová. „No, dobře.“
To její „dobře“ znělo jako rozsudek. Jako posměšné: jen povídej.
Pak se obrátila ke Kláře.
„Babička ti koupí novou bundu, chceš? Růžovou, s králíčkem! Krásnou, jako jsi ty!“
Klára nadšeně zatleskala. Marie Tesařová celá zazářila. Přesně takhle to dělala vždycky: dětem dávala dárky, se mnou mlčela, aby ji milovaly ony, zatímco pro mě měla zůstat jen role v pozadí.