Stín. Něco jako domácí služba, která uvaří oběd, uklidí stůl a pak ještě vydrhne nádobí.
Po jídle jsem stála u dřezu a oplachovala talíře. Tchyně seděla na židli u stolu. Na té samé, odkud předtím volala Petrovi Kovářovi. Prsteny jí lehce ťukaly o desku. Dřív mi ten zvuk připadal jen jako neškodný zlozvyk. Teď se mi každé cinknutí zarývalo do hlavy jako připomínka.
„Michaelo, chtěla jsem se s tebou domluvit,“ začala. „Děti budou mít za měsíc prázdniny. Vzala bych si je na týden k sobě. Na chalupu. Čerstvý vzduch, řeka, lesní ovoce. Prospěje jim to.“
Zasunula jsem talíř do odkapávače a utřela si ruce do zástěry.
„Promyslím si to.“
„A co na tom chceš promýšlet?“ zvedla obočí. „Dětem tam bude dobře. Vždyť já žiju pro ně.“
Já žiju pro ně.
Ta věta se ve mně okamžitě zachytila. Slyšela jsem ji už na nahrávce, jenže tam měla úplně jinou podobu. Tam říkala: „Děti si vezmu já. U mě z nich vyrostou slušní lidi, ne u téhle.“ Stejná ústa. Stejný hlas. Stejné ruce ověšené prsteny. Jen slova se měnila podle toho, kdo zrovna poslouchal.
Otočila jsem se k ní.
„Marie Tesařová, vy si opravdu myslíte, že jsem příživnice?“
Ztuhla. Prsteny se přestaly dotýkat stolu. Ticho v kuchyni najednou zhoustlo, jako by ho někdo vycpal vatou.
„Cože?“ zamrkala. „Jaká příživnice? O čem to mluvíš, Michaelo?“
„Jen se ptám.“
Pohledem okamžitě sjela k Petrovi. Ten se zamračil.
„Míšo, co zase začínáš?“
„Nic,“ řekla jsem. „Nechte to být.“
Jenže já to viděla. Na jediný okamžik Marie Tesařová zbledla. A hned vzápětí se zase ovládla. Nasadila úsměv, protože do kuchyně právě nakoukla Klára.
„Babička jen žertovala, sluníčko,“ zavrkala. „Všechno je v pořádku. Běž si kreslit.“
Nikdo nežertoval. A ona to věděla stejně dobře jako já. Viděla jsem jí to v očích. Ještě před chvílí v nich byl med. Teď z nich čišel led.
Za tři dny volala Marie Tesařová Petrovi. Čekala jsem to. Kamera stále běžela. Každý večer, jakmile děti usnuly, jsem kontrolovala záznamy.
„Petře, ona něco ví,“ syčel její hlas z reproduktoru. „Ptala se mě na příživnici. Odkud to má? Řekl jsi jí něco?“
„Ne, mami. Nic jsem jí neříkal. Možná tě slyšela přes zeď. Mluvíš dost nahlas.“
„Já že mluvím nahlas?! Vždyť jsem šeptala!“
Nešeptala. Kamera zachytila každé slovo.
Následovala odmlka.
„Kamera,“ řekl Petr najednou. „Ta kamera nahrává i zvuk. Zapomněl jsem.“
Pak bylo dlouho ticho. Počítala jsem v duchu. Dvanáct vteřin.
„Dej ji pryč,“ pronesla Marie Tesařová tvrdě. „Okamžitě tu kameru sundej.“
„Mami, proč? Ať tam je. Potřebuju ji přece kvůli rozvodu.“
„Jakému rozvodu?!“ vyjela po něm. „Ona si ty záznamy stáhla, chápeš to? Teď může každému pustit, co jsem říkala! Sundej ji!“
Nesundal ji. Protože ji tam nedal kvůli tomu, aby hlídal vlastní matku. Dal ji tam kvůli mně. Nezajímalo ho, co o mně matka vykládá. V podstatě s ní souhlasil. „Mami, já nad tím přemýšlím. Zatím se dívám.“ Osm let se díval. Osm let přemýšlel.
Doposlouchala jsem nahrávku až do konce. Marie Tesařová se nakonec rozhodla:
„Tak dobře. V sobotu přijdu. Promluvím si s ní. Normálně, lidsky. A jestli se mi pokusí mávat nějakými nahrávkami před nosem, tak jí ukážu. Jsem matka. Mám na to právo.“
Má právo. Dvaasedmdesát let, prsten na každém prstu, hlas jako státní zástupkyně. Dobře. Jenže právo mám i já.
Petr Kovář se ten večer vrátil domů později. Najedl se beze slova. Potom zvedl oči ke kameře. A nakonec se podíval na mě.
„Dívala ses na záznamy z kamery?“
Odtrhla jsem pohled od notebooku. Klidně. Bez jediného zachvění v hlase.
„Jaké záznamy?“
„Z kamery. Z kuchyně.“
„Petře, tu kameru sis sem dal, abys sledoval mě. Já ani neznám heslo k té tvojí aplikaci.“
Byla to pravda. Heslo mi nikdy neřekl. Netušil, že jsem ho uhodla. A ověřovat to nešel. Protože kdyby začal kontrolovat, musel by zároveň připustit, že na těch nahrávkách existuje něco, o čem se mu nechce mluvit.
„Dobře,“ mávl rukou. „Kašli na to.“
Kašli na to. Jeho oblíbená věta. Kašli na výčitky, kašli na mámu, kašli na to, že tě za zády rozebírají jako hadr. Osm let jen samé „kašli na to“. Ne, Petře. Tentokrát na to nekašlu.
V sobotu dorazila Marie Tesařová v deset dopoledne. O hodinu dřív než obvykle. Neměla s sebou koláče. Ani bonbony. Ani úsměv. Rty měla stažené do tenké čáry, záda rovná a prsteny se jí na rukou chladně leskly.
Lukáš Pavlíček byl doma, protože měl prázdniny. Seděl v kuchyni s tabletem. Klára Brňáková kreslila vedle něj u stolu pastelkami do alba. Petr popíjel kávu.
Marie Tesařová si sedla naproti mně. Položila obě ruce na desku stolu a podívala se na mě těžkým, přísným pohledem zpod obočí.
„Michaelo,“ začala pomalu. „Petr mi říkal, že mě z něčeho podezíráš. Upřímně nechápu z čeho. Pro tuhle rodinu jsem udělala tolik. Vnoučata miluju jako vlastní děti. Já pro ně žiju. A ty na mě vytahuješ nějaké podivné otázky.“
A bylo to tu znovu. Já pro ně žiju. Už potřetí přede mnou. Na nahrávce ovšem říkala něco docela jiného: že si děti vezme, protože u ní z nich vyrostou lidé, ne u „téhle“.
Podívala jsem se na Petra. Zíral do hrnku. Jako vždycky. Do hrnku, do talíře, do telefonu. Kamkoli, jen ne mně do očí.
Pomalu jsem se nadechla a obrátila se zpátky k Marii Tesařové.