„Naše Jana je hotový anděl,“ prohlásil Michal Malíř tak nahlas, až při tom plácl dlaní do stolu a přitáhl si k sobě talíř s uzeninami. „Tři roky stavěla mámu zpátky na nohy. Ruce má ze zlata. Na to se musí připít. Adélo, podej sem to suché víno, to z Albertu.“
U stolu to zašumělo. Tchyně, Marie Řezníková, seděla v čele v šeříkovém svetru. Byla ještě pobledlá, ale už působila pevněji než dřív. Po mrtvici se jí obličej téměř srovnal, jen levý koutek úst se jí při rozrušení nepatrně zachvíval. Naproti ní se uvelebila její třicetiletá dcera Adéla Řezníková a znuděně si převalovala na talířku kuličky hroznového vína.
Já seděla na kraji, co nejblíž průchodu do kuchyně. Na opěrce křesla ležel starý tlakoměr s odřeným suchým zipem, zašedlým věkem. Přinesla jsem ho před hodinou z ložnice, když si Marie Řezníková postěžovala, že jí hučí v uších. Manžeta pořád páchla lihem a levným mýdlem.
„No, Jano,“ zavrtěla hlavou Eva Navrátilová, sousedka z patra, a usrkla čaje. „Postarat se o takhle nemocného člověka, to není jen tak. Vařit, obracet ho, podávat mísu… Ne každá snacha by to unesla. Vy jste měla štěstí, paní Marie.“
Marie Řezníková spokojeně kývla a ulomila si kousek kupovaného dortu za pětatřicet korun. Nejdřív se podívala na Adélu, potom na mě.
„Jana se snažila, to jí upřít nemůžu,“ pronesla vyrovnaně. „Povinnost je povinnost. Michal si ji sem přivedl, do tohohle bytu, a žijí tu už patnáct let. Jsme přece rodina. Ale když už jsme se tu takhle sešli, chtěla bych něco říct. Teď, když je mi líp, rozhodla jsem se dát do pořádku papíry. Sepsala jsem darovací smlouvu. Na Adélku. Byt připadne jí. Brzy bude rodit a potřebuje zázemí. A Michal je chlap, ten si vydělá sám.“
V místnosti se rázem rozhostilo ticho. Zvenčí bylo slyšet jen šustění pneumatik po mokrém asfaltu. Obyčejný večer na sídlišti, tři minuty pěšky od autobusové zastávky.
Michal zůstal sedět s vidličkou ve vzduchu. Tvář mu pomalu tmavla do rudé. Pohlédl na mě, pak na sestru.
„Mami, co to má znamenat?“ zeptal se tiše. „A co my? Žijeme tu patnáct let. Dělali jsme rekonstrukci. Plastová okna nás stála přes jedenáct tisíc.“
„Dokud budu naživu, zůstanete tady,“ odpověděla Marie Řezníková klidně a uhladila si límec svetru. „Kam bych vás vyhazovala? Jen vlastníkem bude Adéla. Tak je to správné. Je to moje vlastní dcera, moje krev. A Jana… Jana je rozumná žena. Pomáhat mi bude dál. Z úcty. Nebo jsi se o mě snad starala kvůli metrům čtverečním, Jano? Vždyť jsme přece svoji.“
Zadívala jsem se na tlakoměr položený na opěrce. Uvnitř mě se rozlilo prázdno a ledový chlad. Za ty tři roky jsem si na ten pocit zvykla. Moc dobře jsem věděla, jakou cenu ta péče měla: deset tisíc korun měsíčně za pečovatelku, kterou jsem platila přes den ze svých vlastních peněz vydělaných nočním účetnictvím. Michal byl přesvědčený, že v poledne odbíhám z práce já sama, protože kancelář byla blízko. O Monice Matoušekové nevěděl. Nevěděl o ní nikdo. Mlčela jsem, protože tak to bylo jednodušší. Sama jsem kolem sebe vytvořila zdání, že všechno zvládám lehce.
„Sama jsi tehdy říkala, že jsme rodina, když jsme ji před třemi lety brali z nemocnice,“ ozvala se najednou Adéla a upírala na mě své čisté, nevinné oči. „Jano, proč mlčíš? Máma se nesmí rozčilovat, zase jí vyskočí tlak.“
Vstala jsem od stolu a pečlivě smotala gumové hadičky tlakoměru. Suchý zip zapraskal tak hlasitě, že se na mě všichni otočili.
„Půjdu umýt nádobí,“ řekla jsem.
Můj hlas zněl překvapivě klidně.
V kuchyni byl cítit vylouhovaný čaj a stará omyvatelná ubrusovina. Pustila jsem horkou vodu a strčila ruce pod proud. Pálila mě do prstů, ale skoro jsem to nevnímala.
Za tři roky se nastřádalo tolik stejných dnů, že se slily do jediné lepkavé hmoty. Dodnes si pamatuji první zimu po její mrtvici. Michal tehdy odjel na dva týdny na služební cestu, chtěl si přivydělat. Ve skladu bral deset a půl tisíce, jenže polovina výplaty mizela ve splátkách za staré korejské auto.
„Jani, dohlédni na ni, prosím,“ říkal mi před nádražím. „Je to přece máma. Nikoho jiného nemáme. Adéla má svých starostí dost, dává si dohromady osobní život.“
A tak jsem dohlížela. Vstávala jsem v pět ráno a vařila neslanou kaši. Pak jsem utíkala do své hlavní práce v rozpočtové organizaci, kde jsem jako vedoucí účetní dostávala devět a půl tisíce. O polední pauze jsem se hnala zpátky domů převlékat prostěradla. Marie Řezníková tehdy ještě nemluvila. Jen na mě ležela a dívala se těžkým, neodbytným pohledem člověka, který vyžaduje okamžitou poslušnost. Stačilo, abych se jen trochu opozdila, a celý byt jako by se naplnil její tichou výčitkou.