A při zpoždění pouhých deseti minut začala hrnkem bušit do nočního stolku.
Po třech měsících se mi rozklepaly ruce. Chodila jsem do koupelny, zabořila obličej do ručníku a beze zvuku vzlykala, aby se Marie Řezníková nevyděsila. Tehdy mi došlo, že to sama neutáhnu. Přes známé jsem sehnala Moniku. Souhlasila, že bude chodit od dvanácti do čtyř za pět tisíc měsíčně. Jenže pak všechno zdražilo a částka vyskočila na sedm a půl. Abych ji mohla platit, vzala jsem si bokem účetnictví pro dvě malé firmy. Výkazy jsem dělala po nocích, zatímco Michal spal otočený ke zdi.
„Co tam pořád ťukáš do toho notebooku?“ bručel rozespale. „Rušíš mě. Pojď si lehnout, ráno musíš zase k mámě.“
Sklopila jsem víko počítače a zůstala sedět ve tmě. Michal byl upřímně přesvědčený, že péče o ležícího člověka je něco jako umýt nádobí. Přijdeš, nakrmíš, odejdeš. Ani jednou ji sám neotočil na bok. Ani jednou nečistil proleženiny. Večer jen nakoukl do jejího pokoje, políbil ji na vyschlou tvář a pronesl: „Vidíš, mami, všechno zvládáme. Jana se stará.“
Před měsícem začala Marie Řezníková vstávat. Nejdřív došla jen na toaletu, později už se pohybovala i po pokoji. Její dcera Adéla Řezníková se najednou objevovala častěji. Vozila bonboniéry koupené v akci v supermarketu, sedávala u televize a štěbetala o vlastních trápeních.
„Maminko, potřebuješ nový kabát,“ prohlásila jednou, rozvalená v křesle. „Na internetu jsem viděla nádherný, stojí jen asi devět stovek. Jano, nemáš náhodou něco volného na kartě? Jen do výplaty.“
A já peníze poslala. Právě z těch, které jsem odkládala na kontrolu měřáků a na nové zimní boty. Ty staré už se skoro rozpadaly, podrážka se odlepovala. Posílala jsem, protože Adéla se usmívala tak bezelstně, skoro dětsky. Ona totiž neviděla špínu. Viděla umytou maminku, uklizený pokoj a teplý oběd na stole.
Minulý čtvrtek jsem zašla na polikliniku pro recept na léky zdarma. Praktická lékařka, starší žena s unavenýma očima, dlouho hledala kartu ve skříni.
„Ano, Marie Řezníková,“ vzpomněla si konečně a škrábla perem do papírů. „Její dcera tu nedávno byla. Ptala se, jestli se dá zrušit invalidita, když se stav zlepšil. Prý jí sociálka vyřizuje lázně. Hodná dcera, starostlivá. Ještě se vyptávala na byt, jaká potvrzení jsou potřeba k darování, když je majitel po mrtvici.“
Neřekla jsem nic. Vzala jsem formuláře a vyšla na schody před budovu. Vítr mi zvedl do obličeje prach od kol projíždějícího autobusu. V kapse mi zavibroval telefon. Michal mi poslal odkaz na e-shop: „Jani, objednej mámě krém na klouby, stojí asi pětasedmdesát korun. Ty tam přece máš nasbíraný cashback.“
Otevřela jsem aplikaci a krém objednala. Na účtu mi do konce měsíce zbyla tisícovka.
Návštěva se rozešla kolem jedenácté večer. Teta Eva Navrátilová mi ve dveřích soucitně stiskla loket, ale neřekla ani slovo a spěchala k výtahu. Adéla odjela taxíkem. V kabelce si odvážela kopie dokumentů, které jí matka toho rána podepsala u notáře. Ukázalo se, že všechno zařídily už před týdnem, dnes nám to jen oznámily jako hotovou věc.
Michal seděl v kuchyni a kouřil z otevřeného okna. U nás se v bytě nekouřilo, ale tentokrát jsem ho nenapomenula.
„Máma se nezachovala správně,“ řekl zastřeně a nedíval se na mě. „S tím bytem… není to fér. Zítra si s ní promluvím. Ale ty, Jano, nedělej ukvapené závěry. Je stará, po té nemoci už jí to tolik nemyslí. Prostě nějaký zkrat. Adéla ji určitě ukecala, tím jsem si jistý. Jenže starat se o ni musíme dál. Nemůžeme ji teď nechat být. Aspoň lidsky. Z úcty k věku.“
Myla jsem hrnky. Proud vody hučel tak silně, že jeho hlas skoro zanikal.
„Slyšíš mě, Jani?“ otočil se ke mně a vyfoukl kouř ke stropu. „Proč zase mlčíš? Sedíš tu uražená jako pecka v kompotu. Řekni aspoň něco.“
Zavřela jsem kohoutek. Obrátila jsem se k němu a utírala si ruce do šedé vaflové utěrky.
„Michale, zítra je sobota. Odjíždím na týden za sestrou na venkov. Má na chalupě problém s plotem a prosila mě, abych jí pomohla.“
Michal svraštil čelo a sklepnutý popel mu spadl na parapet.
„Jak jako za sestrou? A co máma? Kdo jí bude vařit? Potřebuje každý den čerstvou polévku, doktor to říkal. A prášky přesně podle hodin. Já mám zítra dvanáctku a v neděli brigádu v autobazaru.“
„Něco vymyslíš,“ odpověděla jsem klidně. „Jsi přece chlap. Když bude potřeba, vyděláš na pečovatelku. Nebo přijede Adéla. Byt je teď přece její.“