„Tak ať se o ni postará. Aspoň z respektu k tomu, co jí teď patří.“
Michal se prudce zvedl. Nohy židle zaskřípaly po linoleu tak ostře, až jsem sebou málem trhla.
„Jano, co to má znamenat? To myslíš vážně?“ hlas mu vyletěl výš. „Kvůli bytu necháš nemocnou ženskou napospas? Takhle tě vůbec neznám. Vždyť ty jsi vždycky byla ta hodná. Tři roky jsi přece…“
„Právě, Michale. Tři roky,“ přerušila jsem ho a položila utěrku na stůl. „Dobrou noc.“
Odešla jsem do ložnice a ze skříně vytáhla starou sportovní tašku. Moc věcí jsem neměla. Pár halenek do práce, džíny, domácí župan, něco na převlečení. Když jsem skládala oblečení, z kapsy bundy mi vypadla vizitka Moniky Matoušekové, pečovatelky. Chvíli jsem ji obracela mezi prsty, potom jsem sáhla po telefonu.
Napsala jsem jí: „Paní Matoušeková, dobrý večer. Omlouvám se, že píšu tak pozdě. Od zítřka už k paní Marii Řezníkové chodit nemusíte. Smlouva končí. Peníze za odpracované dny vám hned pošlu na účet.“
Odpověď přišla skoro okamžitě: „Dobře, paní Kolářová. Děkuji. Kdyby bylo něco potřeba, ozvěte se.“
Poslala jsem jí posledních dva tisíce sedm set padesát korun, které mi zbyly na spořicím účtu. Na kartě mi zůstalo asi deset korun. Teď už bylo všechno vyrovnané. Do poslední koruny.
V sobotu ráno jsem odjela prvním příměstským autobusem v půl sedmé. Michal ještě spal, obličej zabořený do polštáře a nohy stočené pod peřinou. Nebudila jsem ho. Jen jsem v předsíni položila klíče od bytu Marie Řezníkové na botník, vedle starého tlakoměru.
U sestry na vesnici bylo ticho. Signál se chytal jen občas a internet fungoval pouze u okna na verandě. Vypnula jsem zvuk telefonu a strčila ho do kuchyňské skříňky za sklenici tři roky starých malin. První dva dny jsem skoro jen spala. Budili mě kohouti, já zírala na dřevěný strop a nemohla uvěřit, že nemusím nikam spěchat, nikomu měřit tlak ani poslouchat výčitky, že polévka je málo slaná.
V pondělí večer jsem telefon nakonec vytáhla. Displej byl posetý zmeškanými hovory. Čtyřicet dva od Michala. Osm od Adély. A dokonce tři z neznámého čísla, nejspíš se Marie Řezníková pokoušela dovolat z pevné linky.
Vytočila jsem manžela. Zvedl to hned po prvním zazvonění, jako by telefon celou dobu svíral v ruce.
„Jano! Kde sakra jsi?!“ vyhrkl do sluchátka a křik se mu lámal do chrapotu. „Ty ses úplně zbláznila? Máma je doma sama! V sobotu večer jsem přišel ze směny a ona seděla na zemi v chodbě a brečela! Monika nepřišla! Proč jsi jí neřekla, že odjíždíš?“
„Řekla jsem jí to, Michale. Propustila jsem ji.“
Na druhém konci nastalo ticho. Tak hluboké, že jsem slyšela kapat kohoutek v jejich kuchyni, ten, který Michal sliboval opravit už před Novým rokem.
„Jak propustila?“ zeptal se po chvíli šeptem. „Kdo ji vlastně najal?“
„Já. Tři roky jsem jí platila sedm a půl tisíce měsíčně ze svých nočních přivýdělků. Aby byla tvoje máma umytá a v pořádku a aby sis ty mohl myslet, že to všechno zvládám sama mezi prací a účetními uzávěrkami. I nákupy, které pečovatelka nosila, šly z mých peněz. Ty jsi měl přece pořád splátky, benzín a svoje výdaje.“
Michal začal těžce dýchat. Hlučně, jako by mu někdo položil kámen na hrudník.
„Jano… proč…“ poprvé v jeho hlase zazněla skutečná zmatenost, skoro dětská a hloupá. „Proč jsi mi nic neřekla? Nějak bychom… Adéla by třeba něco přidala.“
„Adéla je teď majitelka. Zavolej jí. Ať přijede a mění plenky. Marie už sice vstává, ale večer bývá zesláblá, to přece víš. Polévku jí musíš vařit bez soli. Brambory rozmačkej vidličkou, bolí ji zuby.“
„Adéla nemůže!“ zařval Michal a znovu se utrhl ze řetězu. „Volal jsem jí v neděli! Přijela, vydržela dvě hodiny, máma na ni křikla, že připálila kaši. Adéla se rozbrečela, hodila klíče na stůl a odjela! Prý jí doktor zakázal rozčilovat se, má tvrdnutí břicha! V sobotu odjíždí s manželem do rekreačního areálu, propadly by jim poukazy! Jano, prosím tě, vrať se. Máma křičí, plete si mě s Adélou, všechno motá… Já neumím mýt podložní mísu, zvedá se mi z toho žaludek, Jano!“
Podívala jsem se z okna. Sestra na zahradě sbírala suché maliníkové pruty a skládala je na hromadu. Večer je spálíme.
„Michale, tlakoměr leží na poličce v předsíni. Suchý zip už špatně drží, musíš manžetu při pumpování přidržovat rukou, jinak sjede. Tlak měř třikrát denně. Když bude horní nad sto šedesát, dej jí capoten pod jazyk. Tablety jsou v modré krabičce na mikrovlnce.“
„Jano, ty jsi snad pitomá?!“ Michalovi se roztřásl hlas a poprvé se v něm naplno objevila zlost.