Bezmocný, ušpiněný vztek. „Ty kvůli bytu klidně necháš mámu zajít?! Tak se těmi metry čtverečními třeba udav! Všechno přepíšeme zpátky, rozumíš? Donutím ji k tomu! Jen přijeď. Třetí noc nespím, do práce jsem už nešel, napíšou mi áčko a pak mě vyrazí do háje!“
„Nic zpátky přepisovat nemusíš, Michale,“ řekla jsem klidně. „Byt patří Adéle. Je to spravedlivé. Vy jste přece rodina. Krev. A já jsem jen… chápavá žena. Z úcty.“
Ukončila jsem hovor.
Dveře do bytu Marie Řezníkové zůstaly pootevřené. Zámek se už dávno zasekával, hlavně když se člověk pokusil zavřít zvenčí bez klíče. Vešla jsem potichu, aniž bych zaklepala. Venku se stmívalo. Byl páteční večer. Uplynul celý týden.
V předsíni se držel nakyslý pach zkyslého mléka a připálené cibule. Boty ležely poházené na jedné hromadě a po podlaze se táhly tmavé šmouhy od Michalových podrážek. Nejspíš několikrát běžel do lékárny a už se ani nenamáhal zout. Starý tlakoměr pořád ležel na poličce, jen hadičky byly zamotané do uzlu a gumový balonek se válel zvlášť pod věšákem.
Došla jsem do kuchyně. Na sporáku stál hliníkový hrnec se zbytky oschlých nudlí. Kolem dřezu se kupily špinavé talíře, hrnky s přischlými čajovými kruhy — nejmíň deset kusů. Na stole ležel načatý blistr analginu a prázdný sáček od kefíru.
Ze ložnice se ozval tlumený, podrážděný hlas tchyně:
„Michale! Michálku, s tebou mluvím! Přines mi vodu! A ztiš tu televizi, z toho tvého fotbalu mi praská hlava! Kam ses zase poděl, ty moje neštěstí…“
Michal vyšel ze záchodu. Měl na sobě staré tepláky s vytahanými koleny a šedé tričko poseté žlutavými skvrnami — vypadalo to jako dětská výživa nebo rozmačkané pyré. Obličej měl popelavý, zarostlý strništěm, pod očima se mu rýsovaly skutečné černé kruhy z nevyspání. V rukou svíral plastový lavor s mokrým hadrem.
Jakmile mě spatřil, ztuhl uprostřed chodby. Hadr mu vyklouzl z prstů a dopadl na linoleum vedle zašpiněné lišty.
„Jano…“ vydechl tiše, skoro bolestně. Rty se mu zachvěly. „Ty jsi přijela.“
Zůstala jsem stát. Kabelku jsem nepustila z ruky. Měla jsem na sobě nové džíny koupené za peníze, které mi sestra dala za pomoc s plotem, a k nim tytéž staré kozačky s odlepenou podrážkou. Opravit jsem je nakonec stejně nestihla.
„Přijela jsem si pro fén a zimní péřovku ze komory,“ oznámila jsem a dívala se přes jeho rameno na špinavou zeď. „A pro notebook. Potřebuju pracovat, odevzdat výkazy. V pondělí nastupuju do hlavní práce.“
Z ložnice znovu zazněl hlas Marie Řezníkové, tentokrát hlasitější, chraplavý a rozmrzelý:
„Michale! Kdo to přišel? Přijela Adéla? Řekni jí, ať jde sem, musí mi namazat nohy! Ty tvoje těstoviny se nedají jíst, lepí se jako klih! Ať Adéla uvaří pořádnou polévku!“
Michal ke mně udělal jeden krok a natáhl ruku. Špinavou, s ulomeným nehtem. Nakonec se ale neodvážil dotknout ani mého rukávu.
„Jani… už třetí den volá Adélu,“ zašeptal. V jeho očích, otupělých únavou, se objevilo cosi děsivého — opožděné pochopení. „Jenže Adéla mi nebere telefon. Řekla, že její muž nechce, aby chodila k nemocné, a že má v listopadu rodit. Jano, já už nemůžu. Dneska jsem měnil plenu a pozvracel jsem se přímo na postel. Tři hodiny jsem pak drhnul prostěradla ve vaně, ruce jsem si odřel do krve… Odpusť mi to, Jano. Prosím. Já jsem nevěděl. Myslel jsem, že je to jednoduché.“
Obešla jsem ho a zamířila do komory. Vytáhla jsem svou péřovou bundu. Páchla prachem a starými novinami. Nacpala jsem ji do tašky na ostatní věci. Přidala jsem k ní i fén.
Když jsem se vracela do chodby, ve dveřích ložnice se objevila Marie Řezníková. Držela se zárubně. Fialový svetr měla zapnutý nakřivo, jeden knoflík trčel mimo dírku. Dívala se na mě těžkýma očima a levý koutek úst se jí drobně, neovladatelně chvěl.
„Jano,“ zachraptěla. Poprvé v jejím hlase nezazněl rozkaz. Byl v něm strach. Obyčejný lidský strach starého člověka, kterého všichni nechali napospas. „Jano, kam jdeš? A co čaj? Nakrájej veku, ještě tam kousek v sáčku zůstal… Posaď se se mnou.“
U prahu jsem se zastavila. Z poličky jsem vzala tlakoměr, opatrně rozmotala překroucené hadičky a položila ho zpátky tak, aby ležel rovně.
„Na shledanou, paní Řezníková,“ řekla jsem.
Otočila jsem klíčem v zámku. Dveře zapadly s těžkým, suchým bouchnutím. Zevnitř se ozvalo šourání, Michal cosi hlasitě a beznadějně křikl na matku, ale já už kráčela k výtahu. Kroky mých starých kozaček zněly na betonové podlaze domu měkce, skoro neslyšně.