A k tomu ještě čtvrtletní odměny.
Klára několikrát zamrkala, jako by se přeslechla. Pětačtyřicet tisíc měsíčně. Martin Kovář nosil domů sotva polovinu a celých patnáct let byl upřímně přesvědčený, že výš už se jejich rodinný rozpočet dostat nemůže.
„Nevím, jestli to zvládnu,“ vydechla tiše.
Renata Mlynářová se jen pousmála a poklepala tužkou o desku stolu.
„Kláro, ty tu práci děláš už rok. Jen bez titulu na dveřích a bez odpovídajících peněz.“
Pak dodala téměř mimochodem:
„A ještě jsem ti letos protlačila roční prémii. Vyjde to na sedmdesát tisíc.“
Když Klára vyšla z kanceláře, zastavila se na chodbě a opřela se zády o čerstvě natřenou zeď. Nad hlavou jí visel firemní plakát s nápisem: „Jsme jeden tým.“ Poprvé za celý den se usmála. Ne kvůli tomu heslu. Kvůli číslům, která najednou dávala smysl.
Ještě na chodbě vytáhla telefon a zavolala do banky.
„Dobrý den. Jsem ručitelkou u úvěru na auto a chtěla bych z ručení vystoupit.“
Pracovnice na druhém konci mluvila klidným úředním tónem.
„Ručení lze zrušit, pokud s tím hlavní dlužník souhlasí, případně pokud předloží jiného ručitele.“
„A když souhlasit nebude?“
„Pak podáte žádost. Banka znovu posoudí bonitu hlavního dlužníka. Pokud jeho příjmy nebudou dostačující, může požadovat předčasné splacení.“
Klára se narovnala.
„Podejte ji.“
Diktovala osobní údaje, opřená o natřenou stěnu, a poprvé po patnácti letech ji ani na okamžik nenapadlo řešit, jestli se Martin urazí.
Domů dorazila večer. Martin seděl u televize, na kolenou talíř s knedlíčky a oči přilepené k obrazovce.
„Martine, nebudu platit hostinu pro Annu Mlynářovou.“
Ani se na ni nepodíval.
„Cože?“
„Nezaplatím ji. A z tvého úvěru na auto odstupuju jako ručitel. Z banky se ti mají během pár dnů ozvat.“
Položil talíř vedle sebe. Chvíli žvýkal a díval se do zdi.
„To si děláš legraci?“
„Ne. Povýšili mě. A rozhodla jsem se, že prémie jsou moje osobní peníze. Ne společné.“
„Jaké povýšení?“
„Vedoucí oddělení. Základ pětačtyřicet tisíc.“
Martin zmlkl. Mlčel tak dlouho, až bylo slyšet jen hučení televize.
„Tak to je ale úplně jiná situace,“ prohlásil nakonec. „V tom případě je ta hostina jasně na tobě. Anna bude mít radost.“
Kláře se málem podařilo rozesmát. Tak přesně se trefil do obrazu člověka, kterým vždycky byl.
„Zavolám jí sama. A myslím, že radost mít nebude.“
„Tak jí nevolej.“