„Radši to s ní vyřídím já.“
„Ne. Udělám to sama.“
Klára vytáhla telefon ještě před ním, našla Annu Mlynářovou a zapnula hlasitý odposlech.
„Ahoj, Anno. Volám kvůli sobotě. Hostinu platit nebudu.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Kláro, co to má znamenat? Martin to přece slíbil.“
„Slíbil to Martin. Mě se na můj názor nikdo nezeptal. A s tou prémií mám vlastní plány.“
„Jaké plány bys asi tak mohla mít, vždyť ty…“
„Vždyť já co, Anno? Řekni to celé.“
Anna zmlkla. Pak si odkašlala.
„No, jste přece rodina. Peníze máte společné.“
„Rozpočet ano. Prémie ne. Ta patří mně. A těch dvacet tisíc zálohy, které Martin zaplatil, chci zpátky. Zítra.“
„Kláro, tohle už je drzost.“
„Ne. To je jen moje nová matematika. Hezký večer.“
Ukončila hovor. Martin na ni hleděl tak, jako by se před ním zničehonic rozmluvila svahilsky.
„Kvůli penězům se odvracíš od příbuzných.“
„Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že si příbuzní byli jistí, že moje peníze nejsou moje.“
V sobotu se oslava přesto konala. Anna z původních třiceti hostů seškrtala seznam na dvanáct a místo restaurace „Provence“ zamluvila obyčejnou kavárnu „Břízka“. Martin s matkou na Kláru naléhali, aby dorazila také, protože jinak by prý byla ostuda po celém okolí. Klára nakonec přišla. Vlastně ji začalo zajímat, jak to celé bude vypadat.
„Břízka“ byla zašlá, se židlemi odřenými na hranách. Ve vzduchu se mísil pach knedlíků a dezinfekce. Klára se posadila na kraj stolu a objednala si zelený čaj. Martin seděl vedle ní a nervózně si rovnal kravatu, tu starou, ještě ze svatby. Světlo bylo mdlé a hosté se usmívali křečovitě.
Asi po dvaceti minutách Anna zvedla skleničku.
„Chtěla bych říct, že ne každý má přátele nebo rodinu. A ne každý si umí vážit toho, co dostal,“ pronesla a podívala se přímo na Kláru.
Klára si přiťukla svým šálkem zeleného čaje.
„Anno, patnáct let jsi využívala a oceňovala to, co bylo dáno mně. A mnohem víc než já sama. Dneska jsem si toho začala vážit i já.“
U stolu se rozhostilo ticho. Muž po její levici zakašlal. Někdo si dolil kompot.
Martin vyskočil, aby zachránil situaci.
„Tak na Annu! Čtyřicítka není žádný věk, je to teprve začátek.“