Všichni u stolu pozvedli sklenice i hrnky a přiťukli si. Klára Starýová také. Usmála se přitom tak široce, až to působilo skoro nepatřičně. Nikdo nechápal, co ji na tom tolik pobavilo. A podle Martinova výrazu tomu nerozuměl ani on.
Domů jeli beze slova. Za okny auta ubíhaly prázdné ulice, jen tu a tam se nad silnicí rozsvítila lampa. Byl první opravdu vlahý květnový večer.
U červené na semaforu Martin Kovář konečně promluvil.
„Víš, že jsi ze sebe udělala lakomou ženskou?“
Klára se ani neotočila.
„Možná. Ale aspoň ne bankomat.“
Když dorazili domů, nešla hned spát. Posadila se k notebooku, otevřela cestovní stránky a bez dlouhého přemýšlení si rezervovala zájezd pro jednu osobu. Řecko. Ostrov Rhodos. Sedm dní.
Martin vešel do ložnice právě ve chvíli, kdy se na obrazovce objevilo potvrzení rezervace.
„Co to má být?“ zeptal se.
„Řecko.“
„A já jedu s tebou?“
„Ne.“
Podíval se na ni, jako by špatně slyšel.
„To je náhrada za tu moji čtyřicítku s dortíkem,“ dodala klidně.
Martin si sedl na kraj postele. Dlouho nic neříkal, jen hleděl před sebe.
„A co já?“
„Ty máš příští týden schůzku v bance,“ připomněla mu. „Už nejsem tvůj ručitel. Budeš si muset najít někoho jiného, nebo ten úvěr doplatit dřív.“
„Kláro, sama víš, že to beze mě… že to sám nezvládnu.“
„Vím,“ přikývla. „Právě proto se tě ptám: chceš ručitele, nebo manželku? Takovou, které se dá říct, že její prémie patří všem?“
Na to už neodpověděl.
Klára zaklapla notebook a zhasla lampičku. V pokoji se rozlila tma. Bylo slyšet jen pravidelné tikání nástěnných hodin, starých ještě po babičce. Poprvé po dlouhé době usínala bez toho, aby si v duchu přepočítávala cizí účty.
Ráno jí přišla zpráva od Anny Mlynářové: „Kláro, musíme si promluvit jako dospělé.“
Klára si ji přečetla, poslala malé srdíčko a telefon odložila. Potom otevřela skříň a vytáhla letní šaty, které si kdysi koupila, ale nikdy je neměla na sobě. Byly modré. Přesně takové, jaké se hodí k moři.