Lukáš Vaněk mi vstoupil do života v březnu. Venku padal mokrý sníh, chodníky byly samá břečka a já u pokladny v supermarketu marně přehrabovala kabelku, protože platební karta se někam ztratila. Lidé za mnou už netrpělivě vzdychali. On stál druhý v řadě a klidně prohodil: „Nespěchejte, nic se neděje.“ Jen tak. Bez podráždění, bez otráveného tónu.
Otočila jsem se. Mohlo mu být kolem pětapadesáti, měl kabát, docela obyčejný obličej, ale úsměv měl živý. Ne ten naučený, zdvořilostní.
U východu jsme se dali do řeči. Vyšlo najevo, že bydlíme skoro vedle sebe, v sousedních domech. On byl tři roky vdovec, já už osm let rozvedená.
Za týden mě pozval na výstavu.
Když jsem to pak vyprávěla kamarádce Aleně Švecové, zeptala se hned: „A byt má?“
Alena Švecová je zkrátka realistka.
Byt měl. Auto také. A práci — něco kolem stavebnictví, přesněji jsem se nevyptávala. Tehdy mi připadalo, že na tom nezáleží. Důležité mi přišlo něco úplně jiného: že mě umí poslouchat. Opravdu poslouchat.
Pamatoval si drobnosti. Jednou jsem jen tak utrousila, že mám ráda koláč s višněmi, ne s jablky — pro mě zásadní rozdíl, jablečný mi vždycky připadal smutný. Na další schůzku přinesl višňový. Koupil ho v pekárně v centru, o které jsem se zmínila jen mimochodem, jedinkrát.
A přesně tím mě dostal. Takové maličkosti člověka vždycky odzbrojí.
V květnu navrhl, abychom spolu začali bydlet.
Znali jsme se dva měsíce. Já si snad ani nestihla pořádně ujasnit, jestli mi vyhovuje jeho vůně.
„Terezo, není nám dvacet,“ řekl. „Proč to zbytečně protahovat?“
Logika neprůstřelná. Přikývla jsem.
Cestou domů mi ale v hlavě běželo: počkej, vždyť je to hrozně brzy. Dva měsíce nejsou skoro nic.
Přesto jsem mu zavolala a řekla: „Zkusme to.“
Nastěhoval se ke mně. U něj prý bydlel někdo z příbuzných, vyhodit je bylo trapné, „zrovna se tam zabydleli“. Dobře, můj třípokojový byt byl prostorný, místa bylo dost.
První dva týdny působily skoro jako z filmu.