Lukáš o nedělích vařil. Nikdy předtím jsem nezažila chlapa, který by se kolem jídla motal tak trpělivě — beze spěchu, soustředěně a ještě s očividnou radostí. Jeho boršč byl, a to přiznávám bez vytáček, lepší než ten můj.
Pak se začaly objevovat drobnosti.
Nejdřív šlo o jeho syna. Jednou kolem desáté večer zazvonil telefon. Lukáš Vaněk odešel do kuchyně a mluvil tam skoro půl hodiny. Když se vrátil, působil sevřeně a věcně. Poprosil mě, jestli bych mu „do příštího týdne nepůjčila“ — Filip Šimon měl prý nějaký problém s autem. Nebyla to velká částka, takže jsem to neřešila.
Za týden se Filip ozval znovu. Tentokrát kvůli něčemu jinému.
Nevedla jsem si účty. Jen jsem si toho postupně začala všímat.
Moje dcera Karolína Brňáková bydlí za Prahou. Přijíždí zhruba jednou za měsíc a vozí s sebou vnuka. Janu Zemanovi je šest, říká mi „babi Terezo“ a trvá na tom, že palačinky musí mít dírky, ne být jen obyčejně kulaté.
Když přijeli poprvé po Lukášově nastěhování, byl zrovna doma.
Jan se k němu okamžitě hrnul seznámit. Lidí se nebojí vůbec, to má po Karolíně. Vyšplhal na pohovku vedle Lukáše a začal mu předvádět autíčko. Lukáš se na něj díval… jako na kus zařízení v pokoji. Ne nepřátelsky. Spíš jako na něco, co se tu náhodou objevilo a za chvíli zase zmizí.
Karolína se mě pak v kuchyni potichu zeptala:
„Mami, má on vůbec rád děti?“
Odpověděla jsem, že si možná jen odvykl. Filip Šimon už je přece dospělý.
Karolína přikývla. Je slušná, nikdy netlačí.
Zlom přišel v červenci.
Jan onemocněl — obyčejné nachlazení, jenže s horečkou. Karolína mi volala celá vyděšená. Sama lehla taky a její muž byl na služební cestě. „Mami, mohla bys přijet?“
Do patnácti minut jsem měla sbaleno. S Lukášem jsme přitom měli domluvený večer — večeři v podniku na nábřeží, kam chtěl už dlouho zajít.
Řekla jsem mu, že Karolína to nezvládá, Jan má teplotu a já jedu.
Podíval se na mě. Ne zle. Spíš s takovým lehkým údivem, jako bych právě pronesla něco naprosto nelogického.