„A opravdu tam není nikdo jiný?“ zeptal se.
„Není.“
„Tak zavolají doktora a nějak to zvládnou,“ pronesl, jako by šlo o úplně obyčejnou organizační drobnost.
Mezitím jsem si už oblékala bundu a sahala po kabelce.
„Terezo, rezervoval jsem nám stůl.“
„Tak ho zruš,“ odpověděla jsem. „Nebo běž beze mě.“
A odjela jsem.
U Karolíny jsem zůstala tři dny. Jan se postupně dával dohromady a poslední den už poskakoval po gauči, jako by mu nikdy nic nebylo, a dožadoval se pohádek. Vařila jsem mu kompot ze sušeného ovoce. Z nějakého důvodu mu říká „hnědý čaj“ a pije ho s obrovskou chutí.
Za celé ty tři dny mi Lukáš napsal jedinkrát: „Jak to tam vypadá?“
Odepsala jsem: „Dobře, už je mu líp.“
Tím naše zprávy skončily.
Když jsem se vrátila domů, byl tam. Přivítal mě slušně, políbil mě, zeptal se na Jana. Všechno bylo korektní, zdvořilé, takové, jaké to mělo být.
Až večer u čaje řekl:
„Terezo, chápu, že vnuk je důležitý. Ale i my dva potřebujeme čas. Vždyť jsme spolu teprve začali bydlet.“
Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běžela jediná otázka: co přesně bys ode mě chtěl? Abych nejela? Abych nechala nemocné dítě bez pomoci?
Nahlas jsem se ale nezeptala. Nechala jsem to být.
Jenže potom se mi začaly vybavovat další věci. Ani jednou sám nenavrhl: „Pojedu s tebou, pomůžu.“ Nikdy. Ani když šlo o Karolínu, ani když potřebovala něco moje dvaaosmdesátiletá maminka.
Jezdila jsem pokaždé sama. On měl pokaždé buď moc práce, nebo byl unavený.
U Filipa to ale fungovalo jinak. Když Filip zavolal v jedenáct večer a potřeboval odvézt na druhý konec města, Lukáš vstal, oblékl se a jel. Bez výhrad.
Na jeho syna jsem nežárlila. Opravdu ne. Chápala jsem, že je to jeho dítě.
Pak jsem si vzpomněla na jeden z našich prvních rozhovorů. Seděli jsme v kavárně a on mi vyprávěl o svém životě, o tom, jak po odchodu manželky všechno najednou zploštělo a ztratilo barvu. „Chtěl bych zase cítit, že je někdo vedle mě. Opravdu vedle.“
Tehdy jsem ho poslouchala a říkala si, že právě tohle je skutečná blízkost.
Až později mi došlo, co tím možná myslel.